Napíšu si to na seznam a udělám to po státnicích

16. února 2014 v 21:25 | Říjnová |  Zvracím slova
Vážně jsem tomu věřila.

Totiž, abych to vysvětlila. Určitě to všichni znáte. Máte se učit, ale nejradši byste dělali něco jinýho. Nejde jen o sledování všemožných seriálů. Jde to tak daleko, že chcete vařit, píct, uklízet a tak podobně. Zažila jsem to už několikrát. Jenže po zkouškovým najednou nevím, co všechno jsem to chtěla dělat. Nevím ani, na jaký všechny seriály a filmy jsem se chtěla dívat. Takže jsem začala dělat to, že si to píšu. Prostě si píšu všechno, co bych chtěla dělat. Udělala jsem to i teď se státnicema.


Na seznamu mám toto:

- vyřadit oblečení
- pavoučci z korálků
- Lucky stars (papírové 3D hvězdičky)
- napsat dopisy
- vařit
- řídit
- stáhnout Disney filmy
- přečíst si původní pohádky bratří Grimmů
- naskenovat pohledy
- číst
- napsat si recepty

Taťka se mi vysmál a řekl mi, že stejně víc jak půlku věcí neudělám. Pche, proč bych to jako neměla udělat? Mám přece spoustu času.

To jistě. Státnice jsem dělala 6. února. Od té doby jsem strávila jen jeden celý den doma. Jeden den! Dokonce jsem na jednom místě nestrávila víc jak jeden den. Domů jsem přijela v pátek naprosto vyčerpaná. Sobota byla tím dnem, kdy jsem byla doma a oproti plánu dohnat všechny seriály jsem sithla jen tři díly. Vzhledem k tomu, že jsem v neděli vstala pozdě, šla jsem akorát k taťkovi na oběd a vrátila se v šest večer.

Už jsem začala být trochu nervózní z měho časového rozvrhu. Měsíc je na jednu stranu dlouhá doba, na druhou to strašně rychle uteče. Na podnělí jsem měla v plánu knihovnu, kde jsem si chtěla půjčit anglický tematický slovník a nějaké průvodce. Anglické slovníky byly vybrakované, z dané země jsem si půjčila všechno, co tam měli. Pak jsem se stavila v knihkupectví, abych zjistila, co mají a nemají. Měla jsem v plánu odnést notebook do obchodu, aby mi opravili webkameru, jenže jsem nemohla najít ten zatracený papír. Vzdala jsem to a zařídila si opravu jinde. Zahrála jsem si na Červenou Karkulku a donesla dědovi buchtu.
K večeru jsem jela zase na kolej.

Celé úterý jsem strávila v práci a byla nakonec ráda, že nekonala večeře s kamarádkou.

Abych se dlouho nezdržovala na jednom místě, vyrazila jsem ve středu do Prahy. Šli jsme večer na Letnou, podívat se na hokej a pak ke kamarádovi. Seznámila jsem se s dalším člověkem, kterého znám vlastně od základky.

Ve čtvrtek byl ve znamení povalování se u televize a počítače a v poledne jsem usoudila, že bych se měla vydat dál, dokud mi ještě platí celodenní jízdenka. Stavila jsem se na Chodově, naštvala se na všechny lidi a jela na Václavák. Strávila jsem hodinu v Luxoru a utratila víc, než jsem si myslela. To už mi volala mamka a tak jsem se vydala do Frause, kde se točila upoutávka na jednu učebnici. Nikdy jsem nebyla u "opravdového natáčení". Zajímavá zkušenost a docela sranda.
Samozřejmě jsem se ještě večer přesunula jinam...

Abych to zkrátila. Oblečení jsem vyřadila dneska, zítra ho odnesu.
Stáhla jsem si nějaké Disneyovky, abych se dovzdělala.
Pohádku jsem přečetla jednu, ale přečetla jsem (v práci, haha) dvojjazyčné vydání pohádek.
Řídila jsem včera a dneska cestou k babičce. Cca 120 km tam a zpátky. Trénovali jsme parkování.
"Trochu doprava."
"Dost! Říkal jsem trochu!"
"Zpátečka..."
"Popojeď si dopředu."
"Stoč si volant trochu doleva"
A tak to trvalo snad 10 minut. Pak jsem dala ruční brzdu a koukala na pána, jak parkuje a jak rodinka vystupuje a pán montuje kočárek. Mezí tím přišla další rodina, dlouze se loučila a tak jsem jen pozorovala. Pán odjel a ťatka rozhodl, abych zajela na jeho místo. Popojela jsem, řekla, že tam vživotě nemůžu zajet, dala zpátečku a chtěla jen. Samozřejmě to bylo z kopce a já popojela dopředu. Rychle jsem zabrzdila. Trochu pozdějc a ťukla jsem auto přede mnou. Ruply mi nervy, měla jsem ruce v klíně a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Nechtěla jsem brečet před taťkou a jeho přítelkyní. Jenže už to nešlo odvrátit a já se na to vykašlala. A tak jsem tam seděla a tekly mi slzy po tvářích. Nevěděla jsem, proč jsem brečela, ale čím víc se mě taťka snažil uklidnit řečma a jeho přítelkyně mě zezadu hladila po rameni, tím rychleji slzy tekly. Stály jsme na maličkém parkovišti na sídlišti. Chtělo se mi utýct z auta. Což jde těžko, když nejste ve svým městě. Taky jsem věděla, že to nesmím vzdát, protože by se taťka asi rozčílil. Nebyla jsem schopná něco dělat. Jenže tam najednou vjelo auto. Otřela jsem si oči, nasadila brýle, zařadila a rozjela se. A bylo to, zaparkováno. Taťka si prostě vzal do hlavy, že když jedu pryč, musím to umět.

O víkendu jsem přečetla knížku od Roberta Fulghuma. Byla jsem tak naplněna optimismem a odhodláním, že jsem mu napsala na twitteru a on to retweetnul. Yay!

Zítra mě čeká nepříjemné telefonování na studijní. Možná se na to zase vykašlu. Jsem totiž srab. Musím do pojišťovny. A na kafe s kamarádkou. A jet pryč. A v úterý do práce a na tu odloženou večeři. Ve středu zase do práce. Ve čtvrtek zase do Prahy. Jdeme na muzikál.
O víkendu mě čeká instruktáž o Skypu. Snad to taťka pochopí rychle.
Krátí se mi to. Ale o tom zase někdy jindy. Koukám, že této rubrice dělám opravdu čest.

Jsem unavená a naštvaná na všechny okolo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Cleo Cleo | Web | 16. února 2014 v 22:33 | Reagovat

Alespoň že víš, co chceš dělat. :D Ale u mě je hodně velký problém, že chci stihnout tolik věci, ale prostě... není čas, a to mě příšerně vytáčí. Já vím, věčně všem okolo sebe říkám: nemáš čas? Tak si ho udělej, ale ono se to lépe říká, než udělá. :D Takže v něčem ti rozhodně rozumím. :)

2 Magdaléna Magdaléna | Web | 17. února 2014 v 15:48 | Reagovat

Vždycky mě fascinovalo množství nápadů, které ke mně přicházejí ve chvílích nejvíc nestíhacích. Ale koukám, že v tom nejsem sama :)
.
:) Užij si cestu...

3 Jane Jane | E-mail | Web | 17. února 2014 v 19:09 | Reagovat

Fulghum je super! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama