Coming out every day

23. července 2013 v 23:57 | Říjnová |  Ten náš duhový svět
Dneska mi přišel na email moc milý vzkaz. Teda vlastně už včera, ale byla jsem mimo území ČR a mimo net (a vůbec mi nechyběl). A tak jsem si říkala, že bych se mohla zase ozvat (než si rozmyslím, jestli půjdu spát hned, až se podívám na jeden díl NCIS a dám si budíka na 2:50 nebo budu čekat až do 3). Napřed ale musím poděkovat Katie. Nevím, proč by mně měl někdo děkovat za blog a postřehy a tak podobně, obzvlášť poslední dobou jsou to jen takový výlevy, ale moc mě to potěšilo, že to vlastně splňuje všechno ten účel, co to mělo mít.

Ale teď k tomu, co tu mám dneska. Coming out (přiznání sexuální orientace okolí) je většinou psychicky docela náročná věc. Důvodů je několik, hlavně to je ale strach, jak to ostatní přijmou, jestli nás budou nesnášet, šikanovat, vyhodí nás z domu a tak podobně. Hororové scénáře kam se podíváš, výsměch vrstevníků, tajení to před rodiči, než nám bude 18 a budeme moc v případě nouze odejít. Opět říkám, jsem asi hodně naivní, ale podle mě je tohle víceméně pryč a taky se to týká hlavně Ameriky, ač je to smutný. No a protože jsem poslední dobou hrozně pozitivní (v některých věcech, tak 5 minut :D ) jsem tu s veselýma historkama, který vám mají ukázat, že to není žádné drama. Něco už jsem vyprávěla tady, ale od té doby jsem to už řekla dalším lidem, protože tohle je něco, co nikdy nekončí, pořád potkáváme nové lidi, získáváme nové přátele a tak podobně.


Něco jsem možná vyprávěla, asi určitě, ale proč si to nezopakovat. Vezmu to popořadě. Když jsem psala ten minulý článek, taťka to ještě nevěděl. Byl řijen, přijela jsem na pár dní domů z Německa, řešila něco s mamkou a ta mi řekla, že bych mu to už mohla říct. Fajn, tak jo, proč ne. Byla jsem rozhodnutá, že neodjedu, dokud mu to neřeknu. Mamka nebyla doma, taťka přišel na návštěvu, seděli jsme v kuchyni, ještě se segrou. Ta doneska králíka, pak někam odešla a já ho hlídala. Celou dobu, co jsme tam seděli, jsem se odhodlávala. Když segra na chvíli odešla, věděla jsem, že teď musím. Nebudu kecat, měla jsem strach. Byla jsem nervózní, bušilo mi srdce, potily se mi ruce a soustředěla jsem se na hlazení králíčka.
"Chci ti něco říct.... Ale nevím, jestli se ti to bude líbit..."
"No, tak to řekni," taťka se culil jak měsíček na hnoji a čekal, co přijde. Žádná cesta zpátky.
"Jsem na holky."
"Já taky, a co?" Ten šutr museli slyšet až v Austrálii.
"A máš nějakou přítelkyni?"
"Nemám." Nějak se mi nechtělo mu vykládat, že jsem se s ní asi 4 dny před tím rozešla a že to asi pokračuje, ale ne dlouho (pohledy do minulosti jsou tak úžasný :D)
Pak povídal ještě, že to asi není lehký, někoho najít, že to je těžký normálně. Od tý doby jsme o tom nemluvili. Nevím, jestli to řekl svojí přítelkyni a je mi to celkem fuk, jen bych byla radši, kdyby to věděla.

Pak byl prosinec. Prvně jsem se v Německu bála (haha), pak jsem se na to vykašlala a šla s coming outovým tričkem do školy. A jen tak mezi řeší jsem to vždycky někde řekla. Třeba při dlouhé cestě vlakem do Salzburku jsme se s holkama bavily o současných a bývalých klukách a o vnímání něčeho, už si to nepamatuju a já prostě jen tak povídala a prostě jsem místo "můj ex/přítel" řekla "moje ex/přítelkyně", jako by to bylo úplně jedno a ono to bylo. Něco jsem vyprávěla a prostě jsem místo zájmena "on" použila "ona". Schválně jsem "testovala" dvě holky z Polska. Jeli jsme zpátky, cesta dlouhá, a vyprávěly jsme si vtipný historky, jak jste s přítelem v pokoji a vtrhnou tam rodiče nebo něco podbnýho. A tak jsem to zopakovala zase. Kdybych řekla nemám ráda Vánoce, vzbudí to 100x tolik pozornosti. Před Vánoci jsem jedný kamarádce ukazovala knížku a dělala si srandu, jakej super dárek jsem dostala. Byla u toho ještě jedna holka a ptala se, kdo mi to dal. A já řekla jen "bývalá přítelkyně" a dál se věnovala té první. Reakce? "Aha".

Koncem prosince jsem potkala jednu kamarádku na nádraží, ptala se, jestli si pobyt v Německu prodlužuju a já že ne a stručně jsem vysvětlila, že jsem měla trochu jiný důvody, proč tam jsem. "Kluk?" - "Ne, holka..." - "Ahááá." Pak jsme si psaly a já se jí ptala, jestli to nevěděla. Prý myslela, že jsem bi. Tak to jsem se musela fakt smát.

Trávila jsem čas s kamarádkou ze školy a sem tam u toho byly i její další kamarádky. Vydedukovala jsem, že to o mně taky vědí. Každýmu jsou takovýhle věci jedno a spíš si dělají srandu z toho, abych nastartovala svůj gaydar a řekla jim, jestli jedna holka je alespoň bi :D

S katedrou germanistiky jsme hráli divadlo. Jedna zkouška byla taková nepovedená, půlka nepřišla, půlka přišla pozdě. Byla jsem tam první, pak přišla jedna lektorka, co tu byla jen na rok. Z toho jsme se půl roku vůbec neznaly. A jak jsme tak seděly na schodech a bavily se o škole, zeptala se mě, jestli jsem viděla film Lost and Delirious. A já že ne a tak jsme se o tom začaly bavit. Já teda nevím, jak vy, ale já se běžně lidí neptám, jestli viděli nějaký lesbický film :D Za 14 dní jsme se pak bavily ještě o dalším, byl u toho i její přítel :D

V květnu byla rodinná oslava, já měla jet druhý den ráno do Prahy fotit duhový kalendář. Něco jsem ovíněná nadhodila a bratránkova přítelkyně se ptala cože cože a pak jen mávla rukou, že to ví. A tak jsme si tam tak špitaly, protože vím, že jí to bratránek nechtěl říct, že to je moje věc. Špitání se nelíbilo tetě a ptala se, o čem si špitáme. Všichni čekali, co řeknu, já se podívala na mamku, co ona na to, protože nechtěla, aby to teta věděla (mamka a její neustálý strach). Já si řekla, že mi to je jedno a co se budu furt přetvařovat. "Eeeee.... no... že si domů nepřivedu ženicha, ale nevěstu..." A teda, v dobré náladě po dvou skleničkách vína se zaculila a povídá: "Ale to já přece víííím".

Začátkem července měl mamky přítel narozeniny. Bavila jsem se tam hlavně s jeho dcerou, která tam měla přítele. Naposled jsme se viděly před rokem a tak se ptala, jak to dopadlo s Vílou. Tak jsem jí to ve zkratce řekla a ona to ještě dovysvětlila svýmu příteli, aby to úplně pochopil, v čem byl ten háček :D Skoro nemrkl a jestli, tak mi je jasný, co se mu honilo hlavou :D

A poslední historka, za kterou jsem ráda. Takhle by to totiž mělo být. Jak jsem říkala, byla jsem pryč, konkrétně jsme se mamkou byly v Berlíně u její kamarádky. Zná mě celý život, i když jsme se neviděly tak často, zvlášť od tý doby, co má dceru. Dceři je 14 a má svého prvního přítele. V sobotu jsem tak chystaly snídani, já seděla u stolu a ta mamky kamarádka položila otázku, která zůstala tak nějak nezodpovězená od prvního večera.
"A ty máš přítele?"
"Ne."
"Nebo přítelkyni?" Chtěla jsem jí to říct. Mohla jsem prostě říct, že nemám, hovor by byl u konce, ale to jsem nechtěla. A vysvětlovat, že hledám, to se mi taky nechtělo.
"Měla jsem. A teď jsem zase sama." Forever alone, tak to bylo myšleno :D
"No jo, to se stává, i když jsi vdaná. Podívej se na mě... Ale to se zase změní... Takže co kdo chcete ještě jíst?"
Téma uzavřeno, stejně jako kdyby se mluvilo o tom, jestli už přišly noviny.
Hrozně mě to potěšilo. Že když nemám přítele, přece to nemusí znamenat, že jsem sama a tak automaticky přijde další otázka. Tak by to mělo být. Důvod číslo 5874526 proč mám ráda Německo.
No dobře, možná jen viděla moje duhový placky na taškách a placku o tom, že si některý holky berou holky. Ale to je jedno.

Tak se mějte krásně, já jdu dělat nevím co, protože půlnoc je fakt blbej čas... :D
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Katie Katie | E-mail | 24. července 2013 v 1:09 | Reagovat

Moc krásný článek. :-)
Navíc, když jsem četla první dvě věty, rozbušilo se mi srdce. A doufala jsem, že včera nenapsal na mail ještě někdo jiný. Jsem z tohoto webu vážně nadšená, muselo to dát tolik práce.

2 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 24. července 2013 v 5:53 | Reagovat

Já taky a co? Tak to je naprosto, ale naprosto boží reakce! :D

3 Thalia Contostavlos Thalia Contostavlos | E-mail | Web | 24. července 2013 v 8:14 | Reagovat

Reakce tvého táty je tak pohotová, že se musím ptát, jestli to už náhodou dopředu nevěděl :) Jinak povzbuzující článek :)

4 Teeda Teeda | Web | 24. července 2013 v 9:52 | Reagovat

Nejlepší na tom všem je, jakou z toho máš radost. :)

5 Nejt Nejt | 24. července 2013 v 18:10 | Reagovat

Když já jsem oznamovala tátovi, že jsem bi a mám slečnu, tak to taky bylo veselé... Napřed se na mě asi minutu upřeně díval, pak se mě zeptal, jestli jsem si tím jistá, když jsem kývla, vytáhl z šuplíku placatku a vypil jí skoro na ex. Ale překvapilo mě, že se s tím celá moje rodina smířila celkem snadno, ani nikomu z mých přátel to vyloženě nevadí.
Ale stejně, ten pocit z pohoršování lidí taky stojí za to =D

6 Vendy Vendy | Web | 24. července 2013 v 22:21 | Reagovat

To jsou super coming outový příhody :). Kéž by to tak bylo u všech a vždycky!

7 Říjnová Říjnová | Web | 25. července 2013 v 1:42 | Reagovat

[1]: Děkuju moc. Není to práce, je to zábava, terapie, uvolnění. Jen škoda, že ty nejlepší dílka už tu nejsou. Ale i bez toho to tu víceméně funguje :D

[3]: Proč myslíš, že jsem mu to řekla skoro o dva roky dýl než mamce? Aby si to vydedukoval :)

[4]: Neřekla bych radost, všechno mělo následky či nějaké reakce. To s tatkou dlouhý brečení, i když o dva týdny později, v Německu jsem si něco dokazovala, škola ve mně spustila paranoiu, která se pak vždycky ukáže jako oprávněná. Z čeho mám fakt radost je to poslední. Nejde o fakt, že s tím někdo nemá problém, ale o způsob myšlení.

[5]: Ať si lidi myslí, co chtějí, to je jejich problém, ne náš ;)

[6]: Je na čase zveřejňovat to hezký a ne to špatný :)

8 Jane Jane | E-mail | Web | 26. července 2013 v 13:50 | Reagovat

Ta reakce tvýho táty je úplně boží :-D
Můj táta by bohužel měl dost jinou (ano, BY MĚL, protože já mu to ani říkat nehodlám... zatím). Ale máma je v pohodě. Nikdy jsem jí tohle neřekla, ale došlo jí to.

9 music-germany music-germany | E-mail | Web | 22. srpna 2013 v 23:42 | Reagovat

Prima článek, četl se jedním dechem :) Fajn, že ti všechno takhle dopadlo, tak by to mělo být.
Já mé mámě nikdy neřekla, že jsem holkofilní, ona se mi ráda plete do života a tohle by podle mě moc řešila (bohužel v tom dobrém slova smyslu). Nejlegračnější byla má starší sestřička, když jsem jí to jakoby nic řekla. Asi po hodině vyptávání mi hrdě oznámila, že se ve svých -nácti líbala s holkou :D
Ale je pravda, že coming out je těžký, já se sice nikdy s homofobem nesetkala, všichni mí přátelé jsou v tomhle ohledu prima, spíš jsem se bála, že se na mě začnou dívat jinak. Ale myslím, že nezačali. Aspoň ti, kterým jsem to řekla. Ale ani nemám potřebu to někomu říkat, trochu mi přijde nefér, že od nás se coming out vlastně očekává, ale hetero si nikdy ze strachu nestoupnou před rodiče/přátelé s tím, že se jim líbí opačné pohlaví ... No nic, rozhodně máš super blog, ráda se sem vracím!

10 Pixie Pixie | Web | 15. března 2014 v 23:13 | Reagovat

Slečno, chtěla bych vám poděkovat, že jste zpříjemnila můj typický sobotní večer, během kterého se utápím ve vlastních zmatených pocitech. Ne, že by se odehrával každou sobotu, ale když už se děje, tak je to vždycky v sobotu. A ještě k tomu musím být náhodou doma. Krom toho, jsem tady na jeden nádech přečetla spoustu článků a moc se mi to líbilo...a navíc obdivuji, jak moc je to osobní. Já jsem se totiž právě tomu vždycky úzkostlivě vyhýbala a hledala co nejmlžnější metafory tak, aby sice bylo poznat jak mi je, ale ne to, co ten konkrétní pocit vyvolává. Tím vším chci prostě říct: děkuji, že jste taková, jaká jste, a taky za to, co děláte. S láskou, V.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama