Duhová setkání

12. prosince 2010 v 18:38 | Říjnová |  Ke kávě, k pivu, k panáku. Prostě delší čtení
Ta slibovaná, jakože povídka, co jsem slibovala, mě napadla minulou adventní neděli cestou vlakem...
Užívejte si ten předvánoční čas a buďte rádi, že jste doma a můžete si zapálit svíčku na adventním věnci a sledovat adventní koncert v televizi, ten, co jste tak neměli rádi. Já bych ráda seděla doma v obýváku a dívala se na televizi. 


Konečně jsem dosedla na prázdnou sedačku ve vlaku a setřásla ze sebe sněhové vločky. Zase tam je chumelenice. Odmotala jsem se ze šály, sundala čepici a pověsila kabát. Z batohu jsem vylovila sluchátka a několik papírů, že se budu učit. Přes uličku se usadila nějaká slečna. Vlasy měla světle hnědé zapletené do francouzských copů. Na krku měla barevné korálky z fima. Něco připomínaly. Duhu. Žlutá, oranžová, červená, růžová… Byla mi povědomá. Snažila jsem se na ni nezírat, protože si toho vždycky všimla. Radši jsem si pustila písničky a začala se učit. Přes papíry jsem nenápadně pokukovala na vedlejší sedadlo.
all4all.blog.cz


Za chvíli mě to zmohlo a než a jsme dojeli do vedlejšího města, papíry jsem odložila a uložila se ke spánku. Na chvíli jsem usnula. Na další zastávce nastoupilo hodně lidí a hluk mě probudil. Posadila jsem se. Za hnědovlasou slečnou si přisedla jiná. Černovlasá, dlouhovlasá, v černém. Byly to kamarádky. Setřásla ze sebe sníh, dopadla na sedačku a i přes puštěnou hudbu jsem slyšela, jak nadává:
"Fuj, víckrát už vlakem nejedu!"
Á, zřejmě to je fajnová slečinka. Za chvíli si přesedla a obě tak seděly vedle sebe. Zarazila jsem se. Nikdy nikdo nesedí vedle sebe, špatně se tak povídá, proto si vždycky všichni sedají naproti sobě, pokud to teda nejsou milenci.
Rychle jsem odvrátila pohled a předstírala, že sleduju, co se děje na sedačce za nimi.
Cesta rychle ubíhala, já jsem se snažila spát nebo jsem se dívala z okna a nenápadně šilhala vedle. Překvapil mě uvolněný postoj obou kamarádek, jak si černovlasá opírala ruku o koleno té copaté. Dobře, tak jsou asi hodně dobré kamarádky. Neustále jsem na ně ale musela zírat. Snažila jsem se přijít na to, kde jsem ji viděla. A taky mě přitahovaly ty korálky. Mé periferní vedení zaznamenalo pohyb. Zašilhala jsem. Ta černovlasá se naklonila k té copaté. Daly si pusu. Ne na tvář. Prostě se políbily. Usmála jsem se a sledovala zasněženou krajinu za oknem. Věděla jsem to. Něco mi na tom nesedělo. Víc než dobré kamarádky.
Konečně jsme dojeli do cíle. Vyhrnula jsem se z vlaku a dojela na kolej. Tam jsem se nasvačila, oblíkla a vyrazila na adventní akci na náměstí, kde jsem měla sraz s kamarádkou. Nebylo to nic úžasného, a proto jsem byla ráda, když jsem se celá zmrzlá mohla vydat zpátky na kolej, kde bylo teplo. Čekání na trolejbus jsem si krátila v teple obchodního domu. Vešla jsem dovnitř. Proti mně šly dvě holky. Držely se za ruce. Zastavila jsem se a otočila se. Nedržely se normálně. Spíš ta jedna držela oběma rukama ruku té druhé a vesele si vykračovaly jedna vedle druhé. Druhý pár lesbiček v jeden den? Když jsem předtím žádné nepotkala? Zvláštní.
Nastoupila jsem do trolejbusu a urvala místo na sezení. Na další zastávce se už byl trolejbus plný k prasknutí a vypadalo to, že se tam nikdo nevejde. Ale přece jenom se tam někdo nacpal. Kluk. Stál úplně na schodech. A s ním se tam vecpal ještě další kluk. Ten první, v oranžové bundě, toho druhého v tmavé bundě chytil kolem pasu a přitáhl si ho k sobě, aby se dveře mohly zavřít. Cože? Páreček gayů? Do třetice všeho dobrého? A jak se k sobě tisknou… Sledovala jsem je další dvě zastávky.
Oba měli kapuci a čepici, nebylo možný je nějak rozpoznat. Ten v oranžové bundě se ale natočil a já mu uviděla do obličeje. Nebyl to kluk? Byla to holka? Jak to? Já chci, aby to byl kluk! Aby to byli dva kluci! Přestala jsem se na ně dívat a z trolejbusu jsem vystoupila s přesvědčením, že se skutečně jednalo o pár gayů. Třeba jsem jenom špatně viděla, vždyť jsem neměla brýle…
Celý zbytek večera mi to ale vrtalo hlavou. Jsem pověrčivá. Jestli to znamená pověrčivost. Věřím na osud, znamení a takovýhle ty věci. Zamyšleně jsem vstala od stolu a došla k poličce nad postelí. Sundala jsem z ní svůj duhový náramek a dala si ho na ruku…
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 lenny lenny | Web | 12. prosince 2010 v 18:48 | Reagovat

thumbs up!!!

2 Říjnová Říjnová | Web | 12. prosince 2010 v 18:50 | Reagovat

[1]: Sice nevím za co, když jsem to sesmolila teď ve vlaku za půl hodiny, ale děkuju moc!

3 Annet Annet | E-mail | Web | 12. prosince 2010 v 19:13 | Reagovat

Pěkné napsané, jen přemýšlím, co jsi tím chtěla říct. Napadá mě tolik možností. :-))

4 Nelly June Nelly June | Web | 19. prosince 2010 v 12:07 | Reagovat

Jo, stejně jako Annet nemám tušení, co z toho má vlastně plynout. Ale hezky napsané ;)

5 Abey Abey | 28. prosince 2010 v 16:16 | Reagovat

Asi mi došlo, cos tím chtěla říct :) Pěkně napsaný.

6 nelakolut nelakolut | Web | 13. května 2011 v 21:02 | Reagovat

[1]: souhlasím, i když nevím proč, asi nějaké kouzlo :-)

7 Mary Mary | E-mail | Web | 9. srpna 2011 v 0:01 | Reagovat

Asi vyhrabu svůj duhový náramek :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama