Táborová láska s tmavýma očima, 5. část

5. listopadu 2010 v 20:33 | Říjnová |  Ke kávě, k pivu, k panáku. Prostě delší čtení
A máme tu poslední část. Konec jsem měla naplánovaný už od první kapitoly. Ale nějak se mi to teď nehodilo do karet, tak jsem to trochu pozměnila. Konec dobrý, všechno dobré.
Příště snad recenze dalšího filmu.
A stýská se mi po Jenny...Měla bych s tím něco udělat...



Noc byla dlouhá. Nespala jsem, jen jsem ležela v posteli a brečela. Všude kolem mě se hromadily kapesníčky. Nechápala jsem to. Ptala jsem se sama sebe, co jsem udělala špatně. Vždyť Kat se mnou šla přece dobrovolně! Tak co se pokazilo? Ona si začala, ne já! Nebo ne?
Konečně byl čas vstávat. Byla jsem ráda, že končí ta strašná noc, na druhou stranu se mi ale vůbec nechtělo mezi lidi. Byla jsem ubrečená, celá červená a hlavně zoufalá.
Jak se mám proboha podívat na Katrine? A na ostatní? Bylo mi špatně. Ze všeho, ze sebe.
Vypotácela jsem se z postele a hodila na sebe první tričko, co mi přišlo pod ruku. Ani jsem se neobtěžovala s nějakým zkrášlováním, proč taky. Neměla jsem chuť dýchat, natož se o něco snažit. Rozčepýřené vlasy jsem stáhla do culíku, opláchla si obličej studenou vodou a vydala se do jídelny na snídani. Ostatní už tam seděli.
Tiše jsem se proplížila na svoje místo a snažila se být neviditelná.
"Sue? Sue, co se stalo?"
Nevím, kdo se mě ptal. Nechtěla jsem to vědět. Chtěla jsem se propadnout do země. Usnout a neprobudit se.

"Nic se nestalo…" špitla jsem a dál si hleděla svojí suchý housky.
"Neříkej, že se nic nestalo, když máš oči úplně uplakané. Něco se stát muselo, kdo ti ublížil?"
Vydala jsem ze sebe bolestný sten a zvedla hlavu. Uviděla jsem Kat. Koukala na mě nechápavě. Skoro pohrdavě.
Tak strašně mě rozbolelo srdce. Nebo aspoň myslím, že to bylo srdce. Nemohla jsem tam zůstat. Špatně se mi dýchalo. Uvnitř sebe jsem měla jen bolestné prázdno. Neviditelná síla mi tlačila na hrudník. Dál jsem ten pohled nemohla snést.
Prudce jsem se zvedla, až se židle zakymácela a vyběhla jsem z místnosti. Cítila jsem za sebou pohledy všech ostatní. Dětí i vedoucích.
Běžela jsem ven a nezastavila se, dokud jsem nestála u hradeb u nejzadnější věže. Lehla jsem si do trávy a brečela. Snažila jsem se brečet. Nešlo to. Slzy jako by došly, vycházely ze mě jen vzlyky.
Nedokázala jsem si představit, že bych se na Kat měla kdy ještě podívat. Nepřežila bych to. A ten její pohled! Proč? Co jsem provedla? Kdybych zůstala se Stefanem, tohle by se nestalo. Mlátila jsem pěstmi do země a zoufale škubala trávu.
Najedou jsem vedle sebe uslyšela kroky. Zarazila jsem se a zvedla hlavu. Překvapením jsem oněměla. Stála tam Katrine.
"Co tu chceš?" Vyštěkla jsem na ni.
"Můžeš mi prosím tě vysvětlit, co to má znamenat? Proč tak vyvádíš?"
Jako by mi bodla kůl do srdce. Měla jsem pocit, že umírám zevnitř. Nevěřila jsem svým očím. Zírala jsem na ni s otevřenou pusou. Cítila jsem, jak mi něco mokrého káplo na ruku. Slza. Tak přece ještě nevyschly.
"Hele promiň, jestli jsem ti ublížila, ale tohle já nechci. Byla jsem opilá. Ale prostě nemůžu spát s holkou. Jsi hezká a hodná, určitě si někoho najdeš, ale mě ne." Pohladila mě po vlasech a pomalu odcházela.
Cítila jsem se jak v jiném světě. Žít a umřít, jediná věc, co musíme. Proč?! Nechci být hezká a hodná holka, když nemůžu být s ní.
Zvedla jsem nohu a stoupla si na hradby. Bez ní to nepůjde. Nechci. Nemůžu. Stála jsem nahoře a dívala se dolů. Do prázdna. Kolem sebe. Přemýšlela jsem. Pomalu jsem posouvala nohy ke kraji. Jeden krok. Ještě jeden hloupý krok. A pak bude po všem. Stačí tak málo…
Stoupla jsem do prázdna. Najednou mi narostla křídla, cítila jsem, jak letím. Byla jsem volná…
Můj pocit volnosti přerušil srdceryvný výkřik.
"Sue, ne!" Bylo pozdě. Vznášela jsem se ve své nově nabyté svobodě… Cítila jsem, jak jsem dopadla na tvrdou zem, cítila jsem vůni lesa. Usmála jsem se. A pak už nic.
~~~
Probudila jsem se. Zmateně jsem se rozhlédla. Nechápala jsem, kde jsem, všude bylo bílo, slyšela jsem jen pípání. Otočila jsem hlavu a viděla nad sebou hadičky. Nemocnice? Co dělám v nemocnici? Pomalu jsem si začínala vzpomínat. Vůně lesa. Volný pád a pocit ptáka. Hradby. Kat. Píchlo mě u srdce. To kvůli ní jsem tady. Přežila jsem. Ach ne.
Podívala jsem se na druhou stranu. Na stolečku stála obrovská kytice. Překvapeně jsem se posadila. V tu chvíli vešla sestřička. Byla snědá, s očima tmavýma jako tůně a dlouhýma vlasama zapletenýma do dvou culíků. Usmívala se.
"Tak už ses probrala? No konečně!"
"Jak dlouho jsem spala?"
"Skoro tři dny. Neboj, dostaneš se z toho, jen musíš být v klidu a odpočívat. Máš otřes mozku a pár stehů na hlavě."
Instinktivně jsem vztáhla ruku k hlavě. Byla zavázaná. To proto mě bolela.
"Od koho jsou ty kytky?"
"Ty máš pro radost," tajuplně se usmála a načechrala mi peřinu.
Nechápavě jsem se na ni podívala. Ale neměla jsem sílu uvažovat nad tím, co řekla. Znovu jsem si lehla.
Přisedla si na kraj mé postele. Nemohla být o moc starší než já.
"Řekni, proč jsi to udělala?" Její oči se zkoumavě dívaly do těch mých.
Mlčela jsem. Nevěděla jsem, co jí mám říct. Co když jí řeknu pravdu a ona zhnuseně odejde? Vzpomněla jsem si na to, co mi řekla Katrine, když jsem ji viděla naposledy a po tváři mi začala stékat slza.
Píchlo mě u srdce. Přístroj vedle mě začal pípat rychleji. Zřejmě registroval tlukot mého srdce.
"Nemysli na to, musíš být v klidu. Jsi ještě mladá, máš celý život před sebou, neboj, najdeš si jinou lásku. Takovou, která o tebe bude stát a bude tě mít ráda takovou, jaká jsi." Usmála se, setřela mi slzu, která si znova probojovávala cestičku a přikryla mě.
"A teď spi, ať nabereš nové síly. Kdybys něco potřebovala, ptej se po Injy..."

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 antigallery antigallery | Web | 5. listopadu 2010 v 22:10 | Reagovat

pekný koniec... :)

2 Abey Abey | 6. listopadu 2010 v 0:03 | Reagovat

[1]: Ani moc ne, ale tak nějak jsem ho čekala...
Jemi líto Sue, tak trochu jsem se ocitla vjejí kůži, zrovna teď. Možná by bylo lepší, kdyby umřela, nemusela by se trápit..
Jo, kdyby....Bude mi to chybět.

3 momonika momonika | Web | 6. listopadu 2010 v 20:18 | Reagovat

Sestrička si to nakoniec domyslela, či? Sue jej to nepovedala nie? :D
Ale odvahu teda má, chcieť sa zabiť a myslieť to vážne, hm...
Veľmi nebezpečná táborová láska by som povedala.
Páčilo sa mi to...bolo to reálne by som povedala.

4 Říjnová Říjnová | Web | 6. listopadu 2010 v 20:25 | Reagovat

[3]: Sestřička leccos věděla,leccos si domyslela a čtenáři si zas můžou domyslet zbytek a i od koho jsou kytky:)
Když je člověk zklamaný,smutný,rozzlobený, jedná zkratkovitě a dělá věci, kterých by pak mohl litovat...
Děkuju moc:)

5 Miss-Kumibela Miss-Kumibela | Web | 9. listopadu 2010 v 21:30 | Reagovat

vážně super,jen je mi divné,proč na ni Kat dělala takové flirty :D  a pak ji odkopla.každopádně to má napad a děj a je to prostě užasně <33těším se na další díl

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama