Táborová láska s tmavýma očima, 4. část

24. října 2010 v 22:01 | Říjnová |  Ke kávě, k pivu, k panáku. Prostě delší čtení
Heh, tak jste se dočkali, jestli jste to čekání ještě nevzdali. Jo, stydím se. Když mě se nechtělo, ta vejška mě zaměstnává:D 
Nevím, jak se vám tahle kapitola bude líbit. Ale pokud se vám líbit nebude, tak ta poslední se vám asi nebude líbit vůbec. Ne, že bych vás chtěla odradit, to fakt ne, to bych byla sama proti sobě. Děj celé povídky jsem měla vymyšlený zhruba od první kapitoly, jen jsem pořád váhala a i dneska, když jsem to ve vlaku psala. 
Další dny byly těžké. Neustále jsem myslela na to, co se stalo se Stefanem. Nechtěla jsem mu ublížit, to opravdu ne, ale ani jsem nechtěla ublížit sobě. Chodila jsem nepřítomně, jako tělo bez duše a duše bez těla, tak, jak se zpívá v jedné písničce. Připadala jsem si jako rozdvojená osobnost. Nešťastná kvůli Stefanovi, protože jsem se neustále musela dívat na jeho ublížený výraz, ale šťastná kvůli Katrine, protože se na mě usmívala a trávila jsem s ní hodně času. A motýlci zůstávali. Už jsem je ani nevnímala, to bych uletěla, kolik jich tam muselo být.
Měla jsem chvílemi i pocit, že je Kat jako vyměněná. Před tím, když jsem se víc bavila se Stefanem, byla odměřená, trávily jsme spolu jen nezbytně nutnou dobu a bavily se víceméně jen o tom, co se dělo v táboře, o programu, o dětech. Teď to bylo jinak. Víc jsme se obě zapojovaly do programu s dětmi, blbly jsme, užívaly si "volno" a povídaly si o nesmyslech. Zářila jsem jako sluníčko, ale nevěděla jsem, co dělat.
Jo, cítila jsem čas od času ty Katrininy pohledy, které se mi vpíjely pod kůži.

 Celá jsem se otřásla a naskočila mi husí kůže, v břiše mě šimralo. Jenže co s tím? Nemůžu za ní jen tak jít a říct jí "Hele víš, promiň, ale asi jsem se do tebe zamilovala." To by na mě koukala jako na blázna a poslala by mě do háje s hloupými vtipy.
Jednou o poledním klidu jsem seděla venku na lavičce a slunila se na sluníčku. Asi jsem se usmívala. Přišla ke mně jedna malá holčička, Em, a překvapila mě svým dotazem.
"Sue, jak to, že najednou tak záříš, když jsi předtím byla pořád tak zamračená?"
Zamrkala jsem překvapením a nevěděla, co jí odpovědět.
"No, víš… měla jsem předtím takové špatné období, ale teď už je všechno v pohodě a já se mám fajn, tak se chci na všechny usmívat," řekla jsem a upravila jí neposlušné vlásky.
"To je dobře, takhle tě mám totiž radši. Kat se taky víc usmívá,", řekla a sedla si mi na klín. Objala jsem ji a zamyšleně ji hladila po hlavně.
Měla bych něco udělat. Do konce tábora zbývají tři dny. Měla bych se Kat zeptat, jestli by se mnou někam nešla. Třeba večer na procházku.
Jenže, co když mi ublíží? Co když mě pošle do háje, vysměje se mi? Nepřežila bych to. Nemohla bych dál. Jak bych mohla žít bez lásky někoho, koho tak moc miluju? Ale taková láska za pár dní? Já nevím.
Večer jsme měli s ostatními vedoucími takovou malou oslavu narozenin. Popíjeli jsme, bavily se, s Kat jsme neustále na sebe mrkaly. Alkohol mi asi dodal odvahu, protože jsem měla najednou pocit, že ona cítí něco podobného, jako já. Přitočila jsem se k ní a zhluboka se nadechla.
"Kat? Nešla bys… nešla by ses třeba projít?"
Zahleděla se mi hluboko do očí, měla jsem pocit, že její pohled cítím až v žaludku: "Jasně, proč ne," usmála se a já měla pocit, že jsem se vznesla nad všechny přítomný.
Vyšly jsme z hradu a vydaly se po cestě do lesa. Byla krásná teplá noc, na cestu nám svítil měsíc. Chvíli jsme mlčely a pak jsme se rozpovídaly, o tom, co se děje v táboře, o dětských láskách, které tady vznikly, o životě, o škole.
Pomalu jsme došly ke studánce a sedly si na lavičku. Kat od někud vytáhla láhev vína.
"Kdes to vzala? Vůbec jsem si nevšimla, že něco neseš!"
"Tajemství," usmála se na mě kouzelným úsměvem.
A tak jsme seděly, popíjely a koukaly na hvězdy.
"Za chvíli jedeme domů… Budeš mi chybět," vydechla jsem a podívala se na Kat.
Láhev vína asi udělala své. Podívala se na mě. Naše tváře byly jen kousek od sebe.
"Ty mě taky."
Zvedla ruku a pohladila mě po tváři. Otřela jsem se o její dlaň a vtiskla jí tam polibek. Zvedla mi hlavu a podívala se mi upřeně do očí. Viděla jsem, jak se naše tváře přibližují. Vzduch byl nabitý energií, všude kolem lítaly jiskry. Točila se mi hlava a jenom tím vínem to rozhodně nebylo. Najednou se naše rty potkaly a splynuly ve vášnivém polibku. Skoro jsem ani nedýchala. Přitáhla jsem si Kat blíž k sobě. Ona mě držela kolem pasu. Její ruce si začaly hledat cestičky po mém těle. Cítila jsem její horký dech na svém krku. Láhev spadla na zem a roztříštila se. S námi to ani nehnulo. Ležely jsme v trávě plné rosy, nad hlavou nám blikaly hvězdičky, ale nám to bylo jedno. Byly jsme tu jen jedna pro druhou, nezajímalo nás nic okolo. Vedle nás ležela naše trička. Dotýkala jsem se jejího rozpáleného těla a ona se dotýkala toho mého. Měla jsem pocit, že pod jejími dotyky vybuchnu.
"Počkej," zarazila najednou moji ruku.
Nechápavě jsem se na ni podívala: "Udělala jsem něco špatně?"
"Ne. To já. Tohle nechci…"
"Cože? Nechceš? Jak nechceš? Vždyť ty sis začala!" Cítila jsem, jak se ve mně rozlívá bolest a pocit zoufalství. Tohle přece nejde!
"Já vím. Promiň. Netušila jsem… já… to to víno…"
Svěsila jsem hlavu a sledovala kapky rosy na svých nohách.
"Zapomeneme na to, jo?"
Nemohla jsem odpovědět. Nechtěla jsem, aby věděla, že se mi po tvářích koulí horké slzy.
"Sue, fakt promiň." Zvedla ze země svoje tričko a vydala se lesní cestou zpátky k hradu.
Ležela jsem v mokré trávě a propukla jsem v hysterický pláč. Bylo mi to jedno. Hodiny na věži odbíjely půlnoc. Nevím, jak dlouho jsem tam ležela. Asi dlouho. Do tábora jsem se vrátila zmrzlá, možná už dokonce zapadal měsíc a vycházelo slunce…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 momonika momonika | Web | 24. října 2010 v 22:14 | Reagovat

Chjo... zlá Kat :D ale páčilo sa mi to :)

2 Abey Abey | 24. října 2010 v 22:24 | Reagovat

Achjo, teď už nejspíš vim, jak to dopadne :(

3 Říjnová Říjnová | Web | 24. října 2010 v 22:45 | Reagovat

[2]: Nic ti vymlouvat nebudu. Řeknu jen to, že nemám ráda špatný konce, takže jsem dneska vymyslela takový trochu alternativní konec.

4 Motajika Motajika | 1. listopadu 2010 v 22:41 | Reagovat

Woooow ses rozjela :P Ale dovedu Kat pochopit.. Teda aspoň si myslím, že to bude tak jak si myslim :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama