Jak se city mění...

5. září 2010 v 0:52 | Říjnová |  Jenny,holka bláznivá
Tak jo, byla jsem donucena napsat napřed Jenny. Asi to bude na delší dobu poslední příběh o Jenny. Asi není o čem psát. Nechce se mi vymýšlet a rozdmýchávat v sobě pocity, které jsem nedávno úspěšně uhasila. Třeba ale bude o čem psát. Trochu dramatu tam vložit. Zrovna mě něco napadá. Nikdy nic není definitivní. Ale nechám to být. Enjoy, my dear...
Koukám, že písnička se nechce objevit,hm..
Bylo to zvláštní. Ten pocit. Její cit se změnil. Jenny to cítila. Věděla, že už k  necítí to, co dřív. Že to není ta neskutečná touha být s  každou možnou chvíli, jenom ji třeba vidět. Už nechtěla vědět všechno. Spousta věcí jí byla jedno. Tolik si kdysi přála, aby ta zamilovanost odezněla. Aby na ni nemyslela ve dne v noci, aby to nebyla Ona, kvůli komu se ve škole tak snažila. Aby neskákala do stropu radostí při každé smsce nebo mailu od . Tak moc se bála, že ji s koncem školy ztratí.
A teď? Má ji ráda. Hodně. A vždycky bude.
born-in-october.blog.cz


Ale bere ji jako kamarádku. Už může říct, že jsou kamarádky, nic víc. Vždycky ji ale ráda uvidí a ráda s  bude mluvit. Vždycky bude psát dlouhé emaily s novinkami, výlevy duše, plné euforie. Občas pošle i nějakou trefnou fotku, protože přece Ona kdysi řekla, že to bude chybět. Třeba přinese i nějaký dáreček, aby si ho mohla vystavit na nástěnku k dalším vzkazům, lístečkům a pozornostem od ní. Vždycky jí nadchne. Ale už to nebude znamenat nic víc než "Mám vás ráda, jsem vám vděčná a děkuji za vaše přátelství."
Už dávno se přenesla přes svatbu. Jasně, pár věcí se jí nelíbilo. Nesouhlasila s chováním jejího nastávajícího, bála se, že se splní pověra o modré barvě. Na druhou stranu, neznala ho, jen z těch tří historek, které o něm Ona vyprávěla. Jenny sice prvně bolelo každé ráno vidět svatební oznámení, které viselo na ledničce, štvalo jí i to, že je do zelena, když šaty budou do modra. Ale nakonec si řekla, že to je všechno jedno.
Facebook je všemocný a tak se tam brzy po svatbě objevily fotky. Jenny obklopilo nadšení a usmívala se na monitor. Nezapomněla k albu připsat komentář. Jako princezna. Místo poděkování jí přišel mail s odkazem na další fotky. Prohlížela každý detail na nevěstě, kriticky se dívala na výrazy manžela, který občas vypadal, jako kdyby spolkl citron. Vždyť přece ale svítilo sluníčko, to se omlouvá. Stejně to bylo zvláštní. Všude pršelo, byly záplavy a oni měli krásnou sluníčkovou svatbu… Ach jistě, vždyť Ona je přece Sluníčko!
Koupit dáreček k narozeninám, nekoupit dáreček k narozeninám? Nekoupit. Bylo by to trapné. Stejně nemohla najít nic malého a výstižného. Poslední den dovolené na to narazila. Přání pohlednicového formátu, s obrázkem, měnící se.
Chtěla do školy vyrazit přímo na její narozeniny, těšila se na ni, ale nevyšlo to. Tak poslala básničku, jako vždycky.
Proč se ale další den do té školy tak parádila? Jenny potřásla hlavou. Proč. Aby byla hezká. Vždycky ji potěší, když jí Ona pochválí a ani tentokrát to nebyla výjimka. Měly na sebe jen pár minut, ale stačilo to. Jenny seděla v kabinetě a vesele štěbetala a rozhlížela se kolem. Všechno bylo stejné, tak, jak si to pamatovala. Na zdi visel kalendářík, vánoční dárek. Ukazoval ale měsíc květen.
"Jak jste odešla, zastavil se čas…" Jenny se usmála. Pod kalendářem visel další lísteček - Don't drive faster than your angel flies. To měla Ona napsáno na jednom medvídkovi z Berlína, kterého vozila v autě a kterého měla Jenny půjčeného k maturitě.
Zvesela si prohlížela vyvolané fotky ze svatby. Nezapomněla upozornit na vtipné výrazy, a když došlo na fotku s prstýnkem, chtěla ho samozřejmě vidět.
"Ukažte prstýnek." Byl krásný. A to taky slušelo.
Politovala ji, jakou hroznou třídu to letos dostala a ze školy odcházela s úsměvem a veselým klapáním podpatků.
Jasně, chybí jí. Ale to přejde. Možná. Vlastně asi ani nechtěla, aby to přešlo. Pořád dokola nad tím vztahem přemýšlela. Jenniny city se změnily. Ale její ne. Občas měla dokonce pocit, jako by její city byly snad ještě silnější. Teď, když je ta škola pryč… Co by Jenny udělala, kdyby…? Nic. Za prvé se nic nestane, za druhé nemá cenu něco takového vymýšlet. Poslouchat své srdce. To je důležité, to se naučila.
Těšila se na příští týden, kdy ji zase uvidí. Sice asi jen letmo, ale to nevadí. Bude to na dlouhou dobu naposled. Pak se odstěhuje na kolej a začne tvrdý život.
V hlavě měla menší zmatek. I když vlastně kdy neměla… V uších jí zněla písnička z Drákuly: Kdosi vklouz mi do snu, o spánek mě okrad… Ona byla pryč. Místo toho se tam nastěhoval někdo jiný. Všechny pocity se jí mísily dohromady, snad ani nevěděla, který pocit které patří. Jedno ale věděla. S  je konec. Ale napořád to bude ta, která ji provedla střední školou. Ta, kvůli které brečela, kvůli které se smála. Ta, kvůli které se snažila a byla aktivní. Ta, která jí naučila spoustu věcí, ta, která ji změnila. Ta, která tu pro ni byla a byla jí kamarádkou, když ostatní odešli. Ta, do které byla zamilovaná.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Duhová Víla Duhová Víla | 5. září 2010 v 1:23 | Reagovat

hezký...
konečně jí to přešlo a nemusí se trápit...

2 Říjnová Říjnová | Web | 5. září 2010 v 1:25 | Reagovat

[1]: Snad. Ale jsou jiný věci k trápení se.

3 Duhová Víla Duhová Víla | 5. září 2010 v 1:27 | Reagovat

[2]: nebyla o nich řeč:)

4 Říjnová Říjnová | Web | 5. září 2010 v 1:29 | Reagovat

[3]: Možná okrajově,mezi řádky:) Nic jinýho sem ale nepatří, Jenny je jen o ní a o Ní..

5 Duhová Víla Duhová Víla | 5. září 2010 v 1:30 | Reagovat

[4]: jojo já vím...:)

6 Říjnová Říjnová | Web | 5. září 2010 v 1:31 | Reagovat

[5]: tak vidíš:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama