Táborová láska s tmavýma očima, 1. část

13. července 2010 v 21:06 | Říjnová |  Ke kávě, k pivu, k panáku. Prostě delší čtení
Nemůžu uvěřit, že píšu něco na pokračování. Abyste tomu rozuměli. Původně to měla být normální povídka. Jenže jak jsem psala psala, nemělo to konce a než bych se dobrala tam, kam by to mělo směřovat, bylo by to hodně dlouhé. Proto jsem se rozhodla rozdělit to na části. Vidím to tak na dvě, tři. Uvidíme. 
Je léto, tábory v plném proudu. Na každém je nějaká táborová láska. Tak tady je taky jedna:-)


Chvíli trvá,než to začne hrát.

----

Už po několikáté jsem vyrazila na dětský tábor do Německa pro české a německé děti. Tentokrát už jsem ale nejela jako dítě, nýbrž jako pomocná síla. Vynutila jsem si to, za ta léta, co sem jezdím, tady nikdy nebyly žádné pomocné síly, jen čeští a němečtí vedoucí.
Bylo dohodnuto, že budu k někomu přidělena a budu dělat spíš takovou neoblíbenou práci a zapojovat se do her. Přála jsem si, nebo spíš doufala, aby mě přiřadily ke družstvu, které bude mít na starosti Katrine. Znaly jsme se už léta, moc jsem se na ni těšila. Dlouho jsem ji neviděla ani s ní nebyla jinak v kontaktu, ale mám v živé paměti, jak vypadala vždycky dokonale, i při nočních bojovkách. Má krásné hnědé vlasy, které jí v prstýnkách spadají na ramena a rozprostírají se jako čokoládový vodopád. Pleť je tmavší a každého hned zaujmou velké tmavé oči, které vždy září a ve kterých se odráží dobrá nálada. Snad nikdy jsem ji neviděla pořádně naštvanou, byla milá a snažila se všem pomáhat. Mám ji ráda,

jsme kamarádky, i když jsme rozdílné, nejenom vzhledově, ale já jsem dost výbušná pokaždé, když mě něco citově rozhodí. Prostě čerstvá sedmnáctka.
Konečně jsme dorazili na místo. Jela jsem s dětmi a dvěma dalšími vedoucími vlakem. Ostatní už tam byli, aby všechno nachystali. Tábor se konal na jednom hradě, který je přestavěn na ubytovnu. Jak jsme procházeli bránou a blížili se na nádvoříčko, cítila jsem, jak jsem nervózní. Nemohla jsem se dočkat, až uvidím Katrine. Ale nechtěla jsem si připustit, že bych byla nervózní z ní. Namlouvala jsem si proto, že mám jen trochu strach z celé práce a zodpovědnosti.
Konečně jsme došli k hlavní budově. Děti už se dohadovaly, kdo bude s kým na pokoji, ti, co jeli po několikáté, si dokonce rozebírali čísla pokojů. Taky jsme to dělávali. Vyšli nám naproti ostatní vedoucí. Zvedla jsem hlavu a uviděla ji. Katrine tam stála, opálení zvýrazňovalo bílé tričko a tmavé džínové kraťásky. Vlasy měla ledabyle svázané do culíku, ze kterého se uvolnil pramen a lemoval ji obličej. Zadívala jsem se jí do těch hlubokých očí. Zalapala jsem po dechu a taška mi vypadla z ruky. Katrine se usmála a vyběhla mi naproti.
"Sue! Jsem tak ráda, že tě zase vidím," skočila mi kolem krku a objala mě.
"Já taky!"
Byla jsem zmatená ze svých pocitů. Připadala jsem si jako omámená. Ale že mě omámila holka? Na nějaké dlouhé úvahy nebyl čas, museli jsme všichni pomoct dětem do pokojů a pak jsem musela za hlavním vedoucím, Pepou. Byl opálený a snad ještě víc svalnatý, než loni. Všechny holky po něm pokukovaly, i já, ale vozil si s sebou přítelkyni. A ta byla fajn, vždycky byla moje vedoucí.
"Přemýšlel jsem, jestli ti dát samostatný pokoj, ale nakonec to tak vyšlo. Budeš ve druhém patře na šestnáctce, hned vedle Katrine. Jo abych nezapomněl, budeš mít na starosti družstvo spolu s ní. Říkal jsem si, že jste kámošky a bude to tak pro tebe nejjednodušší."
Usmál se na mě a já mu úsměv oplatila v několikanásobné variantě.
"Jo, to je super. To zvládnu."
"Fajn. Tak si běž hodit věci na pokoj a pak se jděte s Kat představit těm vašim holkám. Máte pokoj 13. Dejte jim chvíli na vybalení a na seznámení, pak je vezměte ven, ať si vymyslí jméno pro svůj pokoj a nakreslí si na dveře obrázek se jmény, vždyť to znáš. A taky začínáte dneska službu na večeři, tak na to nezapomeňte."
"Jasně, díky, tak já jdu," usmála jsem se a vyplula nahoru po schodech. Odemkla jsem svůj pokojík, hodila tašku na zem a zhluboka se nadechla. Byla jsem šťastná, těšila jsem se na práci skoro vedoucí. V rychlosti jsem vyházela oblečení do skříně, povlíkla si postel a vyrazila ke dveřím. Zarazila jsem se, vrátila se k umyvadlu se zrcadlem a trochu se učesala, zkontrolovala, jak moc jsem rozmazaná a přejela jsem si pusu leskem. Spokojeně jsem na sebe mrkla a už jsem klepala na dveře Katrine.
"Můžu dál?" opatrně jsem nakoukla dovnitř. Kat ležela na posteli a něco si četla.
"Jasně, pojď," usmála se a zvedla se, aby mi udělala místo a já si měla kam sednout. Poslušně jsem si sedla vedle ní.
"Máš radost, že jsi se mnou ve družstvu?"
Jistě že, byla bych blázen, kdybych nebyla!
"Jo, aspoň si budeme moct pokecat. Jak se máš? Co děláš?"
"Mám se tak různě. Před týdnem jsem se rozešla s Petrem." Kat posmutněla, jakoby se myšlenkami vrátila o týden zpátky a vybavila si ten okamžik. Zdálo se mi to nebo se jí opravdu zaleskly oči?
"To mě mrzí. Byli jste spolu tak dlouho…" Chtěla jsem ji utěšit, tak jsem jí pohladila po ruce. Zvedla oči a upřeně se na mě podívala. Její smutný výraz se rozplynul v lehkém úsměvu.
"Už je to dobrý. Měly bysme jít," povzdechla si a podívala se na naše ruce. Moje ruka pořád ještě ležela na té její. Zatvářila jsem se provinile a chtěla říct promiň, ale pak jsem si to rozmyslela.
"Jo, to bysme měly."
Vyšly jsme z pokoje, zamlkly za sebou a šla za těma našema holkama. Bylo jich na pokoji šest, tři z nich jsem znala z předchozích let, další tu byly poprvé.
"Ahoj holky. Jsem Katrine a budu vaše vedoucí. Tohle je Sue, taková moje asistentka," představila mě Kat a mrkla na mě, "teď máte chvíli na vybalení a přesně ve čtvrt na pět se sejdeme dole u hlavního vchodu. Vezměte si s sebou pastelky a fixy. A trochu vás pak seznámíme s tím, jak to tady chodí."
"My už to víme!" Vykřikla jedna holčina. Znala jsem ji, byla drzá a hlučná, ale nemohla jsem si vzpomenout na jméno.
"Ale nevědí to všichni," snažila jsem se být milá a moc jí neodseknout hned na začátku.
"Nezapomeňte si hlídat čas, holky," řekla Kat a vyšly jsme ze dveří.
"Tuhle holku fakt nemám ráda. Vždycky je drzá a všechno ví líp," povzdechla si Kat.
"Já taky ne. Jedna ta holka vypadala jako její mladší sestra, doufám, že není taky taková. Nepůjdeme si sednout ven?" Zeptala jsem se.
"Jo, dobrý nápad."
Sedly jsme si venku na lavičku a užívaly si odcházející sluníčko, povídaly si a smály se. Měly jsme si toho tolik co říct. Kat byla veselá a hýřila vtipem, vůbec nevypadala na to, že se vzpamatovává z rozchodu po dvouletém vztahu.
Rychle to uteklo, za chvíli se přiřítily holky. Šly jsme si sednout ke studni, tam byl chládek a lavičky se stolem.
"Tak jo holky. Nás už znáte, někteří víc, někteří míň. Taky jsme sem jezdily na tábor. Teď se nám představte vy," usmála jsem se na ně.
Drzá Erika, její mladší sestra Alice, pak Šarlota, Klára, Vendy a Ester. Té nejmladší mohlo být tak 8, Erice bylo 11.
"Teď si musíte vymyslet nějaký jméno pro váš pokoj. Pod tímhle jménem budete soutěžit v různých hrách. Nakreslete si tam třeba nějaký obrázek a taky tam musíte napsat vaše jména, aby ostatní věděli, kdo tam bydlí. Jo, a abych nezapomněla, dneska na nás vyšlo chystání večeře. Ta je v 6 hodin, takže o půl šesté budete všechny v jídelně a nachystáme to na stůl."
Holky vesele štěbetaly, dohadovaly se o jméně, obrázku a o tom, kdo to namaluje. Po půl hodině se dohodly, že budou Berušky, protože beruška má sedm teček. Jich je šest a já s Kat že budeme ta sedmá. Smála jsem se a překvapilo mě, jakou mají holky fantazii. Když to řekly, ucítila jsem na tváři upřený pohled. Kat se na mě dívala takovým zvláštním zkoumavým pohledem, ale zároveň se pobaveně usmívala. Pobavilo ji, že my dvě budeme jedna?
Holky křičely jedna přes druhou, střídaly se v kreslení berušky a braly to naprosto vážně.
"Sue! Kat! Napište nám ta jména! Chceme to mít hezký!"
"To budete, i když to napíšete samy," usmála se na ně Kat.
"Né, prosím!" žadonily. Malá Esterka se mi pověsila na ruku. Koukla jsem na Kat na druhé straně stolu a pohladila jsem Ester po vlasech.
"Tak dobře. Pak si ale každá to svoje jméno vybarvíte, jo?"
"Jasné!" Ozvalo se sborově.
S povzdechem jsem vzala tužku a začala si předkreslovat písmenka. Holky mě povzbuzovaly, když se mi to nedařilo a Kat mi říkala, ať už to nechám a negumuju. Taky pravda, nemusí to být dokonalé. Vzala jsem černou fixu a obtáhla to. Každé jméno bylo napsané nad jednou tečkou. Moje a Katrinino napsané uprostřed kolem sedmé tečky. Holky si mezitím rozebraly pastelky. Šáhla jsem po tmavě modré pastelce. Katrine si vzala světle modrou. Všichni najednou jsme chtěly začít vybarvovat svoje jména, jenže jsme se strkaly a nevešly se k papíru.
"Víte co, napřed si vymalujete jména vy, my se Sue si je vybarvíme potom a doneseme vám to i s izolepou, abyste si to mohly přilepit na dveře," rozhodla Kat. Krásně se na mě přitom usmála, až mě zašimralo v břiše.
Holky jména rychle vymalovaly a rozutekly se do pokoje. Zůstaly jsme tam sedět samy, jen my dvě a pastelky. Vzala jsem si svojí pastelku a začala malovat. Nechvátala jsem, bavilo mě to, dokonce jsem si k tomu klekla na lavičku. Katrine mě napodobila. Její jméno bylo nad tečkou, moje pod tečkou. Nestále jsme do sebe narážely, naše pastelky hrály souboj. Smály jsme se tomu jako malé, pošťuchovaly jsme se. Začala jsem svojí pastelkou vybarvovat Katrinino jméno.
"Héj! To je moje 'E', máš svoje!" odstrkovala Kat mojí ruku. Když se jí to nepovedlo, začala malovat do mého obrázku.
"Nekaž mi to, já už to mám pěkně vymalovaný," snažila jsem se Kat sebrat pastelku. Zápas skončil nerozhodně. Ve chvíli, kdy jsem Kat sebrala z ruky modrou barvičku, chybila mě za ruku. Byl to pevný stisk, zarazila jsem se, ale ona hned povolila. Svoji ruku ale dál nechala na té mojí. Koukala jsem, jak se její ruka posunuje z mého zápěstí na moji zaťatou pěst s pastelkou. Nebylo by to nic zvláštního. Ona ale svou ruku posunovala pomalu, spíš jako by mě hladila. Znervózněla jsem. Šimralo mě v břiše, cítila jsem každičký nerv. Nebylo to nepříjemné. Pomalu jsem zvedla oči. Byly jen několik centimetrů od těch Katrininých. Byly zvláštní. Byl to jiný pohled, než jaký jsem znala. Pořád tam byly hvězdičky, ale byly jiné. Jiné než ty hvězdičky radosti. Měla jsem pocit, že ten pohled trvá věčně a skoro jsem si přála, aby nikdy neskončil.
Hodiny na věži odbyly půl šesté.
"Měly bysme jít," zašeptala jsem a spěšně začala sbírat pastelky.
"Půjdu napřed," špitla Rina a vydala se přes trávu pryč.
Tohle bude ještě zajímavé, pomyslela jsem si a naházela všechny pastelky a fixy do penálů.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Pawja aneb AfroGirl Pawja aneb AfroGirl | Web | 13. července 2010 v 21:37 | Reagovat

Ksakru! To se mi líííbíí! ;) Každý píše o heteru, ale v tomhle podání jsem ještě "táborovou lásku" nečetla. Chci vědět, jak dááál! :)

Jen takovej dotaz:

"Půjdu napřed," špitla Rina a vydala se přes trávu pryč. << Rina? Nemá tam být Kat?

2 Essi Essi | Web | 13. července 2010 v 22:42 | Reagovat

Pastelky n.n.. mé dětské léta, ve kterých jsem zůstala zoufale uvězněna. Na tyhle barevné potvůrky by se nemělo zapomínat.
Téma táborových lásek mě vždycky děsně nebavilo.. čím to je, že ty jsi to pro mě udělala zajímavé?

3 momonika momonika | Web | 14. července 2010 v 11:31 | Reagovat

Krásne *-*, znova ma to tak pohltilo. Je to úžasné a som zvedavá, čo bude ďalej :)

4 leni leni | Web | 14. července 2010 v 17:34 | Reagovat

Opět moc hezký. "Měly bysme jít", jéééé. Už se těším na pokračování.

5 chouettee chouettee | Web | 15. července 2010 v 7:57 | Reagovat

Je to moc hezký! Těším se na další díl :)

6 Andie* Andie* | Web | 16. července 2010 v 14:20 | Reagovat

Napínavý koniec, som zvedavá ako to bude pokračovať ďalej. Znie to zaujímavo. A máš pekný štýl písania :).

7 FuFu FuFu | E-mail | Web | 20. července 2010 v 16:49 | Reagovat

jak je možné, že se mi stává pořád to stejně dokola?? Napíšu Ti koment, dám komentovat a najednou fuk... a je pryč!!
A nezbývá než psát znovu, takže ještě jednou: je to úžasné, úplně mě to pohltilo a nechápu jak tohle děláš... jsi rozený talent :)
a mohla bys mi prosím na můj blog napsat co je to za písničku??
Je dokonalá, musím si ji pouštět pořád dokola a pořád nemám dost :)

8 Motajika Motajika | Web | 9. srpna 2010 v 22:43 | Reagovat

Mnooo to tedy rozhodně bude zajímavé 8-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama