Ztracená jiskra

11. června 2010 v 0:45 | Říjnová |  Jenny,holka bláznivá
Dlouho jsem se neozvala. Maturita, oslavy, přijímačky, pořád něco. A ještě to neskončilo. 
Ale je tu další příběh o Jenny, holce bláznivé. Tentokrát tam asi není tak velký (ne-li žádný) milostný (či sexuální) náboj. No, uvidíte sami, stačí si to přečíst a pak napsat komentář:)

______________

"Nepamatuju si, že bych vás jmenovala svojí tiskovou mluvčí!"
Jenny se zatmělo před očima. Vzteky, zklamáním. Měla pocit, že se jí to jenom zdá. Snažila se udělat správnou věc. Opravdu se snažila. Jenže jak je vidět, i když jsme přesvědčeni o správnosti našeho jednání, může se ve výsledku ukázat, že to bylo špatné řešení. A přitom… věděla, že Ona si svoje soukromí hlídá… Proto nevěděla, co má odpovědět svojí nejlepší kamarádce, když se jí zeptala na její svatbu. Měla lhát? Říct pravdu? Zapírat? Co bylo správné? Nevěděla. Tak se zeptala. A dostala takovouhle odpověď. Cítila se uražená, zraněná, ublížená. Vzteky třískla s mobilem kamsi do neznáma. Nutila se chvíli počkat, než odpoví. Přesto se jí ale třásly prsty vzteky, když nešikovně mačkala tlačítka mobilu. Její odpověď byla plná vzteku a ironie. Ovšem nepochopené. Chtělo se jí řvát, dupat, slzy si pomalu našly cestu.
Celý víkend nad tím přemýšlela. Umínila si, že v pondělí bude dělat uraženou, ani jednou se neusměje. Bála se ale, že jakmile ji uvidí, vztek se rozplyne, odpluje jako obláček a zůstane jenom nejasná vzpomínka.
V neděli večer už byla klidná, možná si i říkala, že se do toho neměla plést.
NE! Jednou se tak rozhodla, tak to dokončí.
Před hodinou byla nervózní. Když vešla do třídy, ani se na ni nepodívala. Vlastně jo. Se vzdorem v očích. Na její úsměv reagovala odmítavě, musela se kousnout do rtu, aby se jí pusa neroztáhla sama od sebe.
"Vy jste naštvaná?"

born-in-october.blog.cz


"Chci s vámi pak mluvit," jednou se rozhodla, tak to udělá. Teď už nebude moct couvat.
"Témata vám můžu říct kdykoliv." Pokus o nadlehčení?
"Nechci témata."
"Nebo kalkulaci." No to se jí snad zdá!
"Ani kalkulaci." Snažila se o nekompromisní tón.
Vzdala to. Musela vědět, o čem s ní Jenny chtěla mluvit. Zvedla se a začala vykládat látku. Jenny si vytáhla papír a v naprosté tichosti si psala poznámky. Dneska jí nedělalo problém být potichu. Beze slova sledovala obrázky, jak se míhaly na obrazovce a neustále si opakovala "nesmát se, nesmát se, nesmát se". Radši se otočila zády, lehla si na lavici a dívala se z okna. Přemýšlela o tom, proč je tak těžké snažit se nesmát. Bolelo ji, že se na ni musela mračit, radši by se smála, ale taky ji bolelo, jak se k ní zachovala. Ale vydržela to. Jen jednou se trochu pousmála. Hned si to uvědomila a rychle se podívala jinam.
Ona z toho byla taky nesvá. Viděla to, cítila to. Po hodině vyběhla rychle ze třídy. Jenny si v klidu došla na záchod, poklidila si věci a vydala se za ní.
"Jen, já ale nemám čas," podívala se na ni nervózním, roztěkaným pohledem.
Jenny byla neoblomná: "Jenom chvíli, dvě minuty."
"Tak dobře, jenom moment."
Jenny se opřela o zeď a založila si ruce na prsou. Snažila se vypadat dostatečně naštvaně. V hlavě si promítala, co všechno chtěla říct.
Ona mezitím vyšla ze dveří, odemkla místnost naproti a počkala, až Jenny vejde. Pak zůstala stát u dveří, jako by chtěla Jenny zabránit v případném odchodu. Bylo to nepříjemné. Nevěděla, jestli pro obě, nebo jen pro ni, ale cítila se nesvá. Ona naproti tomu vypadala jako by se v tom vyžívala.
Jenny zaujala obraný postoj se založenýma rukama, zhluboka se nadechla a spustila:
"Právě - proto,-
že nejsem žádná vaše tisková mluvčí, jsem se vás zeptala, co mám odpovědět!"
Pečlivě oddělovala jednotlivá slova od sebe, byla důrazná, možná až moc útočná.
Jenny nevnímala, co jí odpovídá. Slyšela jednotlivé věty, které nedávaly smysl. Nic nedávalo smysl.
"Já jsem vám to ale neřekla, takže to taky nevíte…"
Cože? To je jako ve špatném snu…! Vždyť se o tom v pátek bavily! Jasně, ani jednou nepadlo slovo svatba, ale obě věděly, o čem mluví. A Ona teď řekne, že to neví.
"Chtěla jsem udělat správnou věc, snažila jsem se. Proto jsem se zeptala. Příště se na nic ptát nebudu. Nebudu se snažit."
"Ale já jsem vám to neřekla. - Já si svoje soukromí hlídám."
"To já přece vím! Proto jsem se ptala, protože nejsem žádná vaše tisková mluvčí a nechtěla jsem říct nic špatně! Tohle nemá cenu…," odevzdaně svěsila ruce a popošla dva kroky ke dveřím. Zvedla hlavu a podívala se na ni s očekáváním. Nic. Ani se nepohnula.
Vypadalo to, že nemá nejmenší chuť sundat ruku z kliky dveří a nechat ji odejít. Jenny z toho byla v rozpacích, bylo jí trapně, nevěděla, co dělat.
Ona pořád dokola opakovala to samé, Jenny vlastně taky, jen občas dodala, že to nemá cenu. Nakonec to vzdala a otočila se k  zády. Všechny jejich hádky byly takové, bez argumentů, o ničem.
A zase opakovaly to samé, jen v jiném pořadí.
Nakonec se Jenny dostala na chodbu, ani nevěděla jak, jestli ji požádala nebo ji sama otevřela. Vyběhla na chodbu, jak nejrychleji to šlo. Ještě za ní něco volala.
"Jen! Nebuďte přece naštvaná!"
Jenny kráčela rázným a rychlým krokem chodbou, ruce stále založené na prsou, nedívala se ani napravo, ani nalevo, ale cítila zvědavé pohledy kolemjdoucích.
Zuřila, šílela vzteky. Chtělo se jí nadávat, říkat jedno sprosté slovo za druhým. Místo toho ji jen čekala nudná hodina práva.
°°°°°°°°
Seděla na obědě, koukala do prázdna a bezmyšlenkovitě si strkala jídlo do pusy. Ani nevnímala, co jí. Už vychladla, přišlo jí to dětinské. Najednou s  chtěla mluvit, hádka se jí zdála neukončená, mělo by se to nějak uzavřít. Nechtěla se omlouvat, to ne, jen prostě říct něco jako 'Všechno dobrý'. Skoro vykřikla radostí, když ji uviděla ve dveřích. Srdce jí udělalo kotrmelec. Čekala a doufala, že s tácem zamíří k ní. Dočkala se.
Ona se objevila vedle ní, nahnula se, obličej rozehrával veselý úsměv. Vypadala, jako by se snažila úplně nezářit, jako by nechtěla dát najevo příliš velkou radost, jako by na tom bylo něco špatného.
"Můžu si přisednout? Já vím, že se na mě zlobíte."
"No já nevím… Ale tak dobře, zkusíme to," hodila po ní Jenny laškovně očima a Ona jí to oplatila.
Položila tác na stůl a sedla si.
"Ještě se zlobíte?"
"Už ne," jak bych mohla, když se na mě takhle díváte, pomyslela si Jenny. Ona vypadala, že je na tom stejně.
"Zrovna jsem si říkala, že vám budu muset napsat mail. Myslela jsem, že to bude v pohodě, ale vešla jsem do třídy, a jak jsem vás viděla, hned jsem si říkala 'Sakra ona je fakt naštvaná'."
"A taky jsem byla. Ale víte, jakou mi to dalo práci se neusmívat? To bylo strašný!" Hlavně, že teď už se smát mohla. Byla šťastná, že je zase všechno v pohodě.
"Já jsem viděla, jak jste se radši otočila a spala," smála se i Ona.
"Tak to nene! Otočila jsem se, abych se na vás nemusela dívat, ale nespala jsem, náhodu jsem si pilně psala poznámky!"
Jako by se mezi ně vrátila ztracená jiskra. Smály se, až se jim motala hlava. Žily jen pro tu chvíli, jen pro ten okamžik. Vnímaly jedna druhou, nezajímal je nikdo jiný z celé jídelny.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Annie Annie | Web | 26. června 2010 v 23:09 | Reagovat

Vidím správně, že na té fotografii je účtový rozvrh? :) Ble! Ble! Ble! A já se na něj budu muset koukat ještě dalších osm měsíců (naštěstí až od září).

2 Motajika Motajika | Web | 9. srpna 2010 v 22:13 | Reagovat

Mno... Tak přecejen už se mi to vzdálilo :-D Ale i tak se dokážu s tím co Jenn prožívá docela dobře ztotožnit.. Jsem zvědavá co bude dál :-P  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama