Dopis

20. června 2010 v 1:47 | Říjnová |  Jenny,holka bláznivá
Vy…
ani si nedokážete představit, co všechno pro mě znamenáte. Jak moc jste mi pomohla, co všechno jsem díky vám dokázala. A to ani přesto, že vám to pořád opakuju a pořád děkuju.
Nepochopíte to, nevíte, co cítím. Občas mám pocit, že cítíte to samé. Alespoň část. Vidím to. Oči totiž nikdy nelžou. Jde z nich vyčíst spoustu věcí.
Musela byste být zatraceně dobrá lhářka a herečka. Ale vždycky, když si myslím, že z vaší strany cítím onu náklonnost, vždycky pak uděláte něco, čím mě srazíte na kolena. Něco, čím mi bodnete nůž do srdce zase o kousek hlouběji. Nechápu to. Já jsem hráčka. Já si mám hrát. Já si s lidmi pohrávám. Ne oni se mnou. Já si přitáhnu ty, co mě chtějí a pak je odkopnu. A zase přitáhnu, pokud je potřebuju. Mně se to nestává. A když, ne tolikrát. Ne tolik.
Díky vám je ze mě to, co ze mě je.
Řekla jsem to už stokrát, já vím. 

To vy jste mě přinutila vrátit se k němčině. To díky vám jsem mohla prožít to, co jsem prožila. Chtěla jsem jen začít chodit na seminář, abych to nezapomněla. Ano, dospěla jsem natolik, že jsem uznala, že by byla škoda to zapomenout. Nikdo mě do toho nenutil. Přišla jsem sama. A vy jste už po půl roce přišla s nabídkou. Vlastně nabídka přišla do školy. Ale vy jste vybrala mě. Jako jednu ze čtyř nejlepších studentek školy. Bylo to nereálné. Nebyla šance, že některá z nás stipendium dostane. Sama jste mi to řekla. Ať si nedělám naděje. Nedělala jsem si je. Nechtěla jsem tam.
Nezasloužila jsem si to. Jenže ouha. Vybrali mě. Mě! A to roztočilo kolotoč. Kolotoč dalších událostí. Pomohla jste mi to zvládnout. Nakonec to byly tři nejlepší týdny. Nejlepší prázdniny. Jedny z. Byla jsem vám vděčná. Spustilo to další události. Náš vztah se rozjel. Tak moc jsem si vždycky přála být středem vaší pozornosti. Snažila se ji získat různými způsoby, byla jsem drzá, vytáčela jsem vás. Vím to. Znervózňovala jsem vás. Byla jste nesvá. Ale umíte se tak pěkně dívat… nikdy předtím jste se na mě tak nedívala jako letos. Mrkala jste. Ale ty dlouhé pohledy, které se vpíjely pod kůži, pálily jako oheň a naskakovala husí kůže. Nikdy jsem to nevydržela. A jsem si jistá, domnívám se, že když jsem se stydlivým úsměvem klopila zrak, červenala jsem se. Ale ty vaše plamínky v očích… schválně jste mě uváděla do rozpaků. Byly dny, kdy jsem se na vás musela dívat. Zírat. Jen tak. S dobrou náladou, úsměvem na rtech. A vás to tak znervózňovalo… Bylo to milé. Řekla bych až roztomilé, sladké, ale to se ještě nedostalo do českého slovníku.
Pomohla jste mi, když mi bylo nejhůř. Ach, vlastně omyl. Pomohla jste mi v tom dlouhém období, které nikdy neskončí. Mohla jsem se vám svěřovat a vy jste pomáhala, poslouchala, i když jsem viděla, jak jste netrpělivá, ale bylo mi to jedno. Chtěla jsem být sobecká, ignorovala jsem to a prostě mluvila. Jeden z vzácných okamžiků, kdy mě nikdo nemusel do ničeho nutit. Vždycky jste mě vyslechla, ale nikdy se neptala. Tolikrát jsem toužila po tom, abyste se zeptala, jak mi je, jak to jde, co tohle a co támhle to. Nikdy jste se nezeptala. Jako by vás to nezajímalo. A pak ty další věci. Zeptala jste se v nejmíň vhodnou dobu. Vždycky, když se něco stalo a já přemýšlela, jestli vám to vůbec řeknu, zeptala jste se na to. Jak jste to k čertu věděla? Nebylo to jednou. Ani dvakrát, což by se ještě dalo považovat za náhodu. Já ale nevěřím na náhody. Ta pozitivní energie… Prostě věřím na nadpřirozeno a nikdo mi to nevymluví. Všechny ty aury, horoskopy, andělíčci, minulý životy a já nevím co ještě. Prostě to tam je. A hotovo.
Chtěla jsem vám vyčíst spoustu věcí. Najednou mě zase nenapadají.
Je to smutné. Nafackovala bych si za to. Chtěla bych vám vynadat. Strašně. Ale něco si najdu. Třeba… Když jsem skoro brečela a svěřovala se vám, neutěšovala jste mě. Stačila by třeba i slova. Ale ocenila bych chycení za ruku, objetí nebo prostě jakýkoliv dotyk. Pocit bezpečí, jistoty.
Nebyla jste na akcích, na kterých mi záleželo. Na dvou ze tří. Chápu to. On. Vždycky vyhraje. Nemám vám to za zlé, je to pochopitelné. Ale mrzí mě to. To je taky pochopitelné.
Proč někdy nenapíšete jen tak? Nezeptáte se, jak se mám, jak to jde, jak se s tím vším vyrovnávám? Tolik změn najednou? A proč někdy neodpovídáte? Víte, jak to bolí? Čekání, doufání? Občas to rve srdce. A ne jenom tohle. Všechno. Díky vám jsem poznala, jak je láska krutá. Není to láska. Možná platonická. Nevím ale, jak jinak bych ten cit pojmenovala. Je silný. Občas hodně. Občas se mění v nenávist. Mám vás ráda, záleží mi na vás, jste pro mě důležitá. Ovlivňujete mě a vy to víte. Občas jako byste toho využívala. Pokaždé, když jsem brečela, patřila nějaká slza i vám. Za to trápení. Omlouvám se. Prostě se vždycky na někoho upnu. Odnesla jste to vy a už to trvá dlouho. Mělo by to přestat. Ale nebojte. Sejde z očí, sejde z mysli. Třeba se brzo dočkáte. Ale já nezapomenu. Vy taky ne. Máte mě ráda, záleží vám na mně. Vím to. Aspoň trochu. Jinak byste se chovala úplně jinak. Jen mám pocit, že bych si zasloužila víc. Nebojte, nechci vás pro sebe. Patříte jemu. Vím to, akceptuju to. Nechci vás. Chci kamarádku. Která mě obejme a nechá vyplakat se na rameni.
Upnula jsem se na vás tak, že jsem se zase uzavřela před světem. Pardon ale někomu to za vinu dát musím. Jsem nespolečenská, stydlivá. Ano. Vám to taky nikdo nevěří. Nemám ráda pozornost, ale jsem ráda důležitá, když něco funguje díky mně, když mi jsou lidé vděční, mají mě rádi, děkují mi. A nejen proto jsem se účastnila všech těch akcí. Mám ráda den otevřených dveří. Ráda si povídám se všemi, na rozdíl od ostatních. Možná jsem jen vypočítavá mrcha. Ale umím si spočítat, že když těchhle akcí budu využívat a společensky a přátelsky konverzovat, budou mě mít radši a studium bude snazší. Jenže mě to opravdu bavilo. Nemám ráda zodpovědnost. Akce typu Vídeň. Zorganizovat skoro celou praxi. Kdybych necítila vaši podporu, možná bych se zbláznila. Zuřila jsem, když jste úkoly zadala někomu jinému. Měla jsem na vás vztek, ale chápala jsem, proč to děláte. Věděla jste, že bych se zbláznila.
Nesnáším a miluji. Proč se kurva nemůžete začít chovat jinak?! Proč? Bolí to. School's over! Čekala jsem na to tak dlouho! A teď? Jen tak to přejdem, řekneme si, že se třeba někdy uvidíme, že si budeme chybět, že mám přijít, ale dopředu se ohlásit a konec? Nic víc?
Asi nemám jinou možnost, než to přijmout, že jo?
Škoda. Vezmu si prášky na bolest.

Vaše Jenny

PS: Ukážete mi pak aspoň fotky?


Jenny přiložila papír ke svíčce a sledovala, jak vzplanul jasným plamenem. Za chvíli z něj zbyl jen popel.
Dopis, který byl určen pro ni, ale který nikdy neměla dostat. 
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Wewa Wewa | E-mail | Web | 20. června 2010 v 13:57 | Reagovat

Vieš, ja by som aj písala nejaké tie úvahy, poviedky a podobne lenže nikto by mi to asi nečítal vieš ...
To si veľmi pekne vystihla, celé tie roky v škole, samé klamy a rozprávky ... síce sme boli šťastní ale vyrástli sme, máme vlastnú hlavu a sme znechutení. Vôbec nepoznáme čo je to trápenie, čo sú to starosti, čo sú to problémy a zlé veci a všetko sa to na nás zrúti a málo kto to vie v tejto dobe znášať.

2 momonika momonika | Web | 20. června 2010 v 18:29 | Reagovat

krásne, vedela som, že ten list, tak skončí... potrebvala to zo seba dostať, aj ja mávam také chvíle...ešte raz, krása

3 momonika momonika | Web | 20. června 2010 v 20:40 | Reagovat

ďakujem aj ja :)

4 antigallery antigallery | Web | 25. června 2010 v 19:11 | Reagovat

čítala so zatajeným dychom...

5 Gabriella Gabriella | Web | 2. července 2010 v 23:27 | Reagovat

Vážně se mi to líbí:-))

6 FuFu FuFu | E-mail | Web | 20. července 2010 v 20:41 | Reagovat

ohromné... nic jiného teď ze mě asi nedostaneš :-D

7 Motajika Motajika | Web | 9. srpna 2010 v 22:21 | Reagovat

Páni.. tak to mě nidky nenapadlo.. Vypsat ze sebe trápení a pak to spálit.. Někdy to musím taky vyzkoušet.. Chudák Jenny :-(  soucítím s ní..

8 nelakolut nelakolut | Web | 10. května 2011 v 20:08 | Reagovat

čím dál tím víc mi připomíná mě... ač bych ráda řekla, že ne :-?

9 Říjnová Říjnová | Web | 10. května 2011 v 20:26 | Reagovat

[8]: Občas je fajn si to připustit ;)

10 Borris Borris | E-mail | Web | 20. června 2012 v 11:34 | Reagovat

Tady se mi líbí... ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama