Úvaha o smrti

9. května 2010 v 19:00 | Říjnová |  Ke kávě, k pivu, k panáku. Prostě delší čtení
Asi tak před dvěma měsíci se ve škole psala slohovka. Zrovna jsem byla na olympiádě z češtiny, takže jsem si ji měla dopsat doma. Ještě jsem to neudělala. A včera mě chytla múza. Byla asi jedna hodina ráno. Celý den jsem měla takovou zvláštní náladu, takový pocit, ale pěkný. Prostě taková atmosféra, už asi od středy.
Nechtěla jsem psát o lásce, je to klišé. Psala jsem o smrti. Možná to tak taky vyznívá. Nevyjádřila jsem se tak, jak jsem chtěla. Poslala jsem to ale učitelce, protože už jsem to chtěla mít z krku.
Líbí se mi to. Myslím, že tam jsou zajímavé slovní obraty. Posuďte sami...

born-in-october.blog.cz
Slovo, při kterém většině lidí vstávají vlasy hrůzou, sevře se jim žaludek a začnou se ošívat. Toto slovo totiž vyvolává hrůzné představy. Na mysl nám vytane smrt našich nejbližších, těch, které máme rádi. Co bychom bez nich dělali, jak bychom se cítili sami. Otřepeme se a rychle tuto představu zaženeme do nejtmavšího kouta naší mysli. Smrti se prostě bojíme.
Na druhou stranu ale opakujeme, že smrt je nedílnou součástí života, tak, jako narození. Je to koloběh, jedno bez druhého by nemohlo existovat. Náš mozek to chápe, ale srdce není schopné se s tím smířit. Možná by schopné bylo, ale není ochotné. Vždyť kdo by taky byl ochotný smířit se s tím, že už nikdy neuvidí toho, koho miloval? Existuje vůbec někdo takový? Troufám si říct, že snad ani ne.

Většinou se zabýváme smrtí jako takovou. Díváme se na ni jako na určitý proces, při kterém přestane dotyčný dýchat. Upadne do hlubokého spánku, z něhož se už neprobudí. Ale co emocionální smrt? Stav, kterým nic nekončí, ba naopak, stav, kterým cosi začíná. Napadlo mě to před pár dny. To slovní spojení, emocionální smrt. A zalíbilo se mi to. Určitě jsem to už někde slyšela, ale teď to považuji za svůj vynález.
Představuji si to jako pocit beznaděje. Emocionální smrt je podle mě stav, kdy přijdeme o veškerou naději. Naděje umírá poslední. A když i ona umře, znamená to zřejmě, že jsme kdesi na konci. Pravděpodobně na konci sil. Připadáme si ztracení, neschopní, jsme zoufalí, nešťastní, nemáme chuť jít dál. Ztratili jsme všechno, čemu jsme věřili, umřela naše radost, umřelo to, na co jsme se těšili. Nikdy si nic neplánuj víc než tři dny dopředu, protože pak si děláš naděje, a když si děláš naděje, jsi pak zklamaný. Kdysi jsem to slyšela v jednom seriálu. I zklamání je taková emocionální smrt.
Smrtí se většinou myslí něco velkého. Podle mě to je omyl. Pokaždé, když o něco přijdeme, kousek v nás umře. Nepřijde nám to tak strašné, zase se něco nového narodí. Narození je symbol začátku, smrt konce. Koloběh života, rovnováha.
Zažíváme to skoro každý den. Přijdete o své oblíbené pero. Máte ho od dětství, pojí se k němu spousta zážitků. Ztratíte ho a najednou vám přijde, že jste přišli o část sebe. Matně si vybavujete vzpomínky, které ve vás vyvolávalo. Jak jste s ním psali umaštěný dopis z dětského tábora, písemku, ze které jste dostali jedničku. První milostný dopis. A ouha. Najednou nic.
Víc než věci ale dokážou ranit slova. Jsou ostřejší než meč, bolí více, než zlomenina. Když nás raní ten, koho milujeme, jako by nám někdo bodl trn do srdce. Bohužel ale, většinou neumírá naše láska k dotyčnému. Umírá naše naděje, naše představa o jakési budoucnosti. Měli jsme být kamarádi, milenci, rodina. Pár slov dokáže spoustu věcí pokazit. Musíme se rozejít. Budeme se rozvádět. Nevěřím ti. Nemám čas na tvoje nesmysly. Nemám tě ráda. Otravuješ mě. Zklamala jsi mě. Jdi pryč. Chce se nám zařvat. Naše vzdušné zámky, hrady a pevnosti se hroutí jako domeček z karet. Zůstane nám jenom spousta obrázků jako vzpomínky a hradní příkop se začne plnit slzami. Emocionálně se zhroutíme. Představy a sny, které jsme měli, se rozplynuly rychleji, než pára nad hrncem. Chodíme jako tělo bez duše, bledí jako smrtky. Směle vykračujeme do deště, protože tam není vidět, že pláčeme.
Utvoříme si silnou hradbu, postavíme zeď a předstíráme, že se nic neděje. Nechceme ukázat, jak moc nás to bolí, jak moc byla naše emocionální smrt rozsáhlá. Jsme přece silní, nic se nestalo. Ignorujeme skutečnost, že cosi v nás zmizelo, umřelo a místo toho, abychom tomu vystrojily pohřeb a s grácií se rozloučili, potlačujeme v sobě veškeré emoce a opakujeme si, jak jsme silní, jak nikoho a nic nepotřebujeme, jak jsme samostatní. Nejsme. Kdybychom nikoho nepotřebovali, nebyla by teď nějaká naše část po smrti. Je ale slabost dát to najevo, uvolnit stavidla a prostě se vybrečet? Sdělená starost, poloviční starost. Naše emocionální smrt pak rychleji odezní a lépe ji budeme snášet.
Ale jenom proto, že se usmíváme, ještě nutně nemusíme být v pořádku. Oko - do duše okno. Je potřeba se dívat a vidět a snažit se pomoci lidem, kteří svou emocionální smrt tají i před sebou.
Je to totiž součástí života, ale emocionální smrt není tak nutná, jako ta, které se všichni tak bojí. 
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 FuFu FuFu | Web | 16. května 2010 v 21:37 | Reagovat

napsala jsi to vážně krásně a věřím, že jednička se Ti prostě nemohla vyhnout.
Myslím, že lépe by to nido nenapsal.
Vážně krása :)

2 Říjnová Říjnová | Web | 16. května 2010 v 22:54 | Reagovat

No nevím, ale děkuju moc! Co jsem dostala ještě nevím, snad mi to řekne v úterý:)

3 Ekolog Ekolog | Web | 13. června 2010 v 15:25 | Reagovat

Emociální smrt.. Potkává nás celkem často a my ji až tak nevnímáme.
Krásně napsáno, mě samotnou by to nenapadlo a jednička snad bude. :-)

4 Zuzana Zuzana | Web | 18. června 2010 v 11:48 | Reagovat

Máš to naozaj pekne opísané. Zaujalo ma to. Napodiv si ale ja pri slove smrť nepredstavím smútok, ale pokoj, kľud a ticho :) Máš tam nádherné myšlienky a či je láska patetická alebo nie, najkrajšia časť bola práve tá o láske. "Bohužel ale, většinou neumírá naše láska k dotyčnému. Umírá naše naděje, naše představa o jakési budoucnosti." nádherne napísaná krutá pravda.

5 lostris lostris | E-mail | Web | 18. června 2010 v 12:44 | Reagovat

vážně krásně napsaný.. :)

6 Wewa Wewa | E-mail | Web | 18. června 2010 v 13:02 | Reagovat

Moc pekne napísané :)
Aj ja som raz písala úvahu o smrti na sloh do školy a dala mi 3 len zato aká téma to bola. Podla mňa to bolo originálne a úplne normálne, tak neviem čo jej vadilo :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama