Článek na rozloučenou

20. května 2010 v 22:19 | Říjnová |  Ke kávě, k pivu, k panáku. Prostě delší čtení
Zítra mám poslední zvonění. Uteklo to neskutečně rychle. Loni jsme uvedli do provozu takové studentské stránky, ale moc se to neujalo. Nebyl čas. Letos jsem učinila pokus stránky vzkřísit (spíš podpálit),ale taky to nevyšlo. Já nemám čas, učitel nemá čas. Napsala jsem článek na rozloučenou. Se školou. A poděkování.  Můžete si to přečíst:)
A já jdu spát. Mám nachystaný kostým, ocet, voňavky, rtěnky, všechno.


Můj pobyt v tomto ústavu se chýlí ke konci, a tak je čas na nějaké to slovo na rozloučenou, než odejdu a nechám Peklo, ať se o něj stará někdo jiný…

Pamatuji si to jako dneska. 4. září 2006, pondělí. Nervózní a vystrašená jsem jela autobusem ke škole a cestou poslouchala, jak se baví různí studenti a berou si na paškál prváky. Nenápadně jsem poslouchala, co si říkají matka s dcerou, a po několika zastávkách jsem vydedukovala, že ona matka bude zřejmě učitelka ve škole, ke které se autobus nezadržitelně blížil. Na odvaze mi to nepřidalo. U brány jsem čekala na nějakou blonďatou holku, kterou jsem nikdy předtím neviděla, ale na internetu jsme se domluvily, že se sejdeme. Abychom do školy vstoupily vystrašené společně, ne každá zvlášť. Pamatuji si, jak jsme se všichni ve třídě nenápadně rozhlíželi kolem sebe, pozorovali se a odhadovali. Jak jsme byli šokovaní, když přišla naše třídní učitelka, Martina Miksová. Vypadala jako jedna z nás. Zato jeden z našich spolužáků vypadal jako učitel. 
A sotva jsme se stačili rozkoukat, už nás posílají k maturitě. Vždyť to uteklo nějak moc rychle! Kdo zrychlil čas? Kdo to našvindloval? Přiznejte se dobrovolně, protože až na to přijdu, nebude to dobré…


Všichni jsme se na tyhle okamžiky těšili. Kolikrát jsme naštvaně vykřikovali, že už chceme mít po maturitě a odejít z tohoto ústavu. Nechci mluvit za ostatní, nevím, jak jsou na tom oni. Můžu mluvit jen za sebe. Mně se pryč nechce. Jistě, škola je otrava, spousta domácích úkolů (které stejně neděláme), písemek (které stejně opisujeme), otravní učitelé (které stejně neposloucháme).
Na druhou stranu ale - škola nám dává tolik příležitostí se smát a zažívat každý den spoustu vtipných i trapných situací. 
Na školu bychom měli vzpomínat v dobrém. A já už jsem začala. Je to trochu depresivní, být na nějaké hodině a říkat si, že už je poslední, žádná jiná taková už nebude. Kolikrát mi to prolítlo hlavou. Skončily předměty, které nám život ne vždy pouze zpříjemňovaly. Tak například tělocvik. Hrát ping pong je v pohodě, ale doslova vypocené známky už tak v pohodě nejsou. Ale tu poslední hodinu jsem se zarazila. Cože? To už je fakt poslední? To znamená, že už nikdy nebudu před hodinou metat hvězdy a stojky a krátit si tak dlouhou chvíli? Že už nikdy nebudu místo cvičení blbnout s obručí a hrát si na cirkusačku? Že už nikdy nebudeme přemlouvat paní učitelku, abychom dneska necvičili, ale hráli ping pong? Ach ne.
Ty nudné hodiny španělštiny. Nespočetněkrát jsem vykřikovala, jak se těším na poslední hodinu a ta odpolední otrava skončí. A když opravdu skončila, zamrzelo mě to. Uvědomila jsem si, že i když mě ty hodiny nebavily, budou mi chybět. Španělština se mi zalíbila. Občasné diskuze byly přínosné a zajímavé.
Pochopitelně mi bude chybět i seminář z němčiny. Jistě, poslední dobou, a vlastně snad skoro celý tenhle rok, jsme si připadali jako pitomci. Paní učitelka nám každou hodinu dokazovala, jak málo toho ještě víme. Na druhou stranu to ale byly vždy vtipné hodiny, kde jsme kolikrát téměř umírali smíchy. To už se takhle nezasměju?
I ta matematika byla vlastně zábava. Teda záleží, z jakého pohledu se na to díváte. Nikdy jsem na matiku nebyla dobrá. Nejde mi to a nebaví mě to. Ale ono je to občas vtipné. Kdybych sama sebe pozorovala, jak se snažím vypočítat příklad a vztekám se u toho, pukla bych smíchy. 
Budou mi chybět i učitelé. Co jsme se jich natrápili a kolik hloupostí jsme prováděli… Byli jsme drzí a nenechali si nic líbit. Někteří se jistě budou vzpamatovávat dlouho. Ne všechny jsme měli rádi a občas jsme jim to dávali najevo. Ale na druhou stranu umíme ocenit, když se i učitelé chovají fér a jsou spravedliví. Řekla bych, že každému za něco vděčíme. Snad od každého učitele jsme si odnesli něco, na co budeme vzpomínat.
Paní učitelka Miksová nás pěkně srovnala do latě, ve všem byl pořádek a byli jsme relativně poslušní. Pak se to zvrtlo. Pan Nepraš nebyl zrovna ukázkou správného učitele. Už ale víme, že všechno se dá najít na wikipedii. S úsměvem budeme vzpomínat na hodiny hotelových služeb s panem Borovcem. Někteří jsme nedávali moc pozor, ale úsměvné historky jsme stejně zaznamenali. Žena je prostě bestie. A když nestačí tabule, můžeme použít i zeď. 
Všichni učitelé si zaslouží poděkování. Paní Javůrková za to, že nás nepřetáhla něčím po hlavě kvůli naší upovídanosti a nepozornosti, paní Suchá za to, že z nás při tělocviku nesedřela kůži, i když k tomu měla mnoho příležitostí, paní Foitová za zpříjemňování nudných hodin filozofie všelijakými debatami. Poděkování si zaslouží i paní Procházková za zábavné hodiny angličtiny, pan Bureš za trpělivé zodpovídání všelijakých právnických dotazů. Panu Sedlákovi děkujeme za velmi zábavné hodiny výpočetní techniky, tělocviku a především za umožnění a podpalování Pekla. Paní Musilová si zaslouží nejen poděkování za to, že to s námi vůbec vydržela, ale také velkou omluvu za ty nervy, naši (hlavně moji) neposednost a upovídanost. Velké díky patří též paní Haklové a její snaze vtlouci nám do hlavy všechna ta čísla a matematická pravidla. Nesmím zapomenout ani na paní Kolářovou, která se po celé čtyři roky snažila naučit nás nejen jazyku českému, ale držela nad námi pevnou a důslednou ruku a hodiny zpestřovala různým povídáním a zábavnými historkami, které se ale vždy týkaly tématu. Paní Synková si zaslouží díky za pozitivně laděné hodiny, které byly vždy plné úsměvů, a která nás zábavnou formou donutila naučit se poznávat památky, což by se asi málokomu povedlo. A samozřejmě nesmím zapomenout ani na naši třídní, paní Pokornou. Naši třídu zvládla s grácií, byla přísná, ale vtipná, spravedlivá a důsledná. Pan ředitel si zaslouží poděkování za existenci školy a za hodiny matematiky, na které nikdo jen tak nezapomene.
Maturita už ani neklepe na dveře, ona už pomalu sahá na kliku. Překvapilo mě, jak si v nouzi nejvyšší všichni pomáháme. Navzájem si vyměňujeme otázky, když někdo něco neví, tak se zeptá a je mu porazeno… Najednou se i ti, co se moc v lásce neměli, spolu baví. Ale strávila jsem s těmi lidmi 4 roky a tak poznám, kdy to je jen na oko. A víte co, mně to nevadí. Každý je vypočítavý a hrabe si na svém písečku, občas i já, tak co.
Jsou chvíle, na které budu ráda vzpomínat a na které nezapomenu, hlášky, které mi vždy vyvolají na tváři úsměv. S radostí budu vzpomínat na náš maturitní ples a na stužkovací večírek. Pravděpodobně si budu pamatovat i náročné oslavování každé části maturity a druhý den ráno ve škole. Přesto, že jsme se hodně hádali a občas to bylo opravdu ošklivé, to pozitivní snad převáží nad tím negativním.
A tak bych se chtěla rozloučit se všemi. Občas jste mi pili krev, ale stejně to tu bylo fajn. Držím palce všem maturantům, protože my to zvládneme!
Pokud má někdo zájem o Peklo, nechť se přihlásí panu Sedlákovi, sdělí vám všechny potřebné informace. Nenechejte ho vyhasnout úplně a párkrát do roka ho podpalte;-) 



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nicole Nicole | Web | 21. května 2010 v 7:22 | Reagovat

Moc krásně napsaný...
A víš co? Já se ti nedivím, že se ti bude stýskat. Sice teď vycházím teprve devítku, ale taky se mi nechce odejit. Vlastně jo, tak na půl... ALe přecejenom jsem tam ztrávila devět let a to už je fakt hodně...

2 Tiska Tiska | Web | 29. května 2010 v 10:56 | Reagovat

Mám z toho odchodu ze střední stejné pocity. Taky jsem si každou poslední hodinu užívala, taky poslední písemku, kterou jsme psali v pátek před uzavřením známek :-) Ve čtvrtek jsme měli rozlučku a bylo to úžasný, sblížili jsme se ještě víc (až na pár vyjímek, ty se vždycky najdou :D) a díky tomu se nám ještě víc nechtělo domů, protože.. to znamenalo konec. Štěstí, že dnesk existuje fejsbůk a my budeme v kontaktu.
Je to zvláštní pocit, když si člověk uvědomí, že v pondělí se nejde do školy... :-|
Škoda, že to nejde ještě o rok prodloužit.

3 kbara kbara | Web | 29. května 2010 v 23:59 | Reagovat

Pěkný článek...ale mám z něj kachní(krůtí, husí nebo jak chcete) kůži...nesnáším konce...a že si čas dělá, co chce...

4 Dullsinea Dullsinea | E-mail | Web | 30. května 2010 v 12:27 | Reagovat

Ono utíká všechno rychle. Ta fotka s těma balonkama je výborná, moc se mi líbí.Já jsem ve druháku a ani jsem to nepostřehla, uteklo to tak rychle ach jo...kéž by se to dalo stopnout,vrátit či zpomalit...

5 mangrah mangrah | E-mail | Web | 31. května 2010 v 15:39 | Reagovat

Pěkný článek s překvapením na konci, protože na ŠECRu jsem před dvěma lety končila i já, tak vím, jak se protivné hodiny, protivní učitelé, protivná periferie Jihlavy najednou mění v nedostatkové zboží...

Mimochodem, přeju pevné nervy k maturitě:)

6 Gabriella Gabriella | Web | 31. května 2010 v 20:52 | Reagovat

Hezky si to napsala:-) Taky už to mám všechno za sebou a azčíná mi z toho bejt poněkud smutno:-)
Předpokládám,že tenle týden maturuješ,tak´t to zvládneš co nejlíp a ať si užijete ty poslední společný chvíle:-)

7 Sad G. Sad G. | Web | 1. června 2010 v 10:37 | Reagovat

Máš moc krásný blog a dobré články :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama