V šatně

12. dubna 2010 v 0:37 | Říjnová |  Jenny,holka bláznivá
V hlavě jsem to měla už od pátku. Jen nebyla nálada to sepsat. Až dneska, vlastně už včera, v noci. Mám pocit, že tenhle příběh je jiný, než ty předchozí. Byly o pocitech, o analyzování nitra. Tahle část je konkrétní, nic takového tam není. 
Mně se tahle část líbí, jen nevím, co s ní. Je to možná i trošku vytržené, najednou mimo. Ještě jsem se nerozhodla, co přesně s tím udělám, ani jakou cestou bych chtěla, aby se příběh vyvíjel. 
Ale čtěte, možná se vám to nebude líbit:-)

born-in-october.blog.cz
Další volná hodina. A v brzké době jich rozhodně nebude ubývat, spíš přibývat, až odpadnou nematuritní předměty. Jenny se rozhodla, že volný čas využije nějak efektivně a uklidí si po zimě skříňku, aby tam mohla nastrkat všechny učebnice, když teda musí vyklidit lavice. Vzala si klíče, nechala za sebou hlasitě se bavící polovinu třídy, na záchodě si vzala papírové ubrousky a vydala se k šatnám. Na chodbě vládlo podivné ticho, z žádné třídy se neozýval zvýšený hlas učitele ani studentů. Zvláštní, pomyslela si Jenny. Uklidit skříňku dalo trochu práce, vlastně to bylo i od loňské zimy, loni se k tomu nějak nedostala. Ale šlo to rychle. Vyšla na chodbu a zamířila do třídy pro učebnice. Uslyšela klapot podpatků. Projela jí maličká naděje. Otočila se za zvukem. Ano, nespletla se. Nikdo jiný se taky nepochybuje rychlou, sebevědomou a energetickou chůzí.
Zahlédla ji koutkem oka.
Došla do třídy s úsměvem na tváři, cestou vyhodila použité ubrousky a zamířila k lavici. Vytáhla množství nepotřebných učebnic, které se jí nepodařilo na začátku roku prodat, nějaké sešity a papíry.
Opět se vydala do šatny. Zarazila se. Měla pocit, že ji opět zahlédla. Co by tady ale teď dělala? Nebo už to jsou halucinace? Vešla do šatny, odemkla si skříňku, vyndala své tyrkysové lodičky a pokusila se tam narvat sešity. Když do skříňky dávala zpátky boty, zdálo se jí, že zaslechla vrznout dveře. Určitě nějaký flákač, pomyslela si a nevěnovala tomu pozornost. Zamkla skříňku a otočila se k odchodu. Lekla se. Za ní stála Ona

Jen tak, s lehkým úsměvem na rtech, černé vlasy jí rámovaly obličej a dívala se na Jenny. Až z toho byla trochu nesvá. Ale radost se sama od sebe vydrala na povrch a obličej se jí roztáhl v širokém úsměvu.
"Co vy tady?" nedalo jí to a musela se zeptat.
"Viděla jsem vás s hordou učebnic, tak jsem byla zvědavá, proč to sem všechno nesete."
Proč se jí ta odpověď moc nezdála? Bylo to tou jiskřičkou v očích nebo tím mrknutím? A nebylo to jedno, hlavně přece, že tam byla, nebo ne?
"Kvůli těm pitomým maturitám si musíme vyklidit lavice," obrátila Jenny oči v sloup a pak je upřela do jejích očí. Byly světle hnědé, ale hluboké a nekonečné a ona se tam pokaždé propadala. Stály kousek od sebe, vpíjely se do sebe očima, rty jim rozehrával úsměv. Veselý, rozverný a možná jiný než obvykle. Všude bylo ticho, ale přesto jako by někde v dáli hrály zvonky. Jenny se zatočila hlava a upustila klíče. S chřastěním dopadly na zem. Jako by se probrala z mrákot. Jako ve snách si sedla do dřepu, aby sebrala klíče, které spadly pod lavičku. Chtěla říct, že už je má a tak se otočila, aby se na ni podívala. Ona seděla taky ve dřepu, kousek od ní a tak když se Jenny otočila, dotýkaly se koleny a obličej měly pár centimetrů od sebe. Zase ty oči.
"Pardon," šeptla Jenny a oči sklopila.
"Nic se neděje," řekla ona, natáhla ruku a pomalu jí zvedla hlavu, aby se jí mohla podívat do očí. Jenny do očí poslušně pohlédla, ale trochu se zastyděla a tak oči zase sklopila. Vydržela by tak ale sedět věčnost.
Najednou zavrávorala, možná se jí jenom zatočila hlava z její blízkosti. Ve snaze najít ztracenou rovnováhu se chytla za ruce. Ustála to. Už tak malá vzdálenost mezi nimi se ještě zmenšila. Jenny se zachvěla, náhlým napětím, sílou okamžiku. Pohledem těkala ze rtů na oči. Měla pocit, jako by výraz v nich byl přesným odrazem těch jejích. Nervozita, nejistota, radost, očekávání, touha. Vzdálenost mezi nimi se zmenšovala, až zmizela úplně. Jejich rty se dotkly a spojily se v krátkém a nesmělém polibku. Jejich prsty se propletly. Z obou vyzařovala radost. Jako by jim narostla křídla a vznášely se několik metrů nad zemí. 
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 FuFu FuFu | 18. dubna 2010 v 21:44 | Reagovat

pane jo... když jsem si to četla lezl mi mráz po zádech. Vážně moc pěkně píšeš a nevím proč, ale pro tyhle typy příběhů mám slabost.
Příjdou mi tak zajímavé, že od nich nemůžu odthnout oči :)
Moc pěknéé..

2 momonika momonika | Web | 16. června 2010 v 17:12 | Reagovat

to bolo krásne, skoro som nedýchala, úplne ma to vtiahlo.. prekrásne :)

3 Míša Míša | Web | 3. listopadu 2013 v 9:28 | Reagovat

proč si vykají?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama