Snažila se donutit srdce plakat. Zasnoubená?

23. března 2010 v 0:31 | Říjnová |  Jenny,holka bláznivá
Chudák holka. Nemá to lehké. A já jí to neulehčuju. Proč je pokaždé tak depresivní? Nebo smutná? Proč nikdy není veselá, s dobrou náladou? Měla být. Chystala jsem ji. Nevyšlo to...
To je tak na úvod..

Jenny vyběhla z domu a rychlou chůzí se vydala přes pole na své oblíbené místo. Ve spěchu si nandávala sluchátka. Ani nevěděla, jestli má na hudbu náladu. Neměla náladu ani na ticho. Za chvíli zvolnila krok. Vztekala se, občas kopla nohou do sněhu nebo jen tak do vzduchu, máchla rukama v zoufalém gestu. Cítila se ublížená, přestože neměla důvod. Cítila se zrazená, přestože nebylo proč. Už tolikrát se přesvědčila, že zvědavost se nevyplácí. Ale ona se nepoučí. Co na tom, že se už tolikrát spálila. Nikdy do asi dost nebolelo. A teď? Vždyť vlastně o nic nejde. Zoufale se snažila vymáčknout aspoň nějakou slzu, aby měla pocit ještě větší ublíženosti. Chtěla donutit své srdce plakat. Srdce ale nikdy neposlouchá.

born-in-october.blog.cz

Znova se ujistila v tom, že internet je ničitel. Že facebook z nás všech dělá voajéry aniž bychom chtěli. Chtěli? Co si to nalháváš, ty malá hloupá? Stejně bys to udělala znova. Smířeně pokývala hlavou.

Jak málo stačí k tomu, abyste se dozvěděli pár věcí… Nudila se, nechtělo se jí učit. Proklikávala profily přátel, četla každou zprávu. Až se dostala na její profil. Věděla, že se tam nic nedozví, pouze koho si přidala do přátel. Omyl. Dneska je to jiné. Ona napsala vzkaz na čísi zeď. Zvědavě na to klikla. Ach Jenny. A stejně zvědavě četla zprávu. Nic tajného, nic soukromého, jen o dnešním nabouraném autě. Část věděla, na zbytek by se časem doptala. Ale ten konec… Nepřijel její snoubenec… Cože?! Najednou se jí nedostávalo vzduchu do plic, koukala na to s vytřeštěnýma očima. Snoubenec? Snoubenec. Snoubenec… Aha. Dočetla zprávu do konce. Šok. Velký. Ale proč ji to tak zaskočilo? Věděla přece, že má přítele! Ano, věděla a přála jí to. Jenže přítel a snoubenec, to je něco trošku jiného. Prvotní šok pominul.
Nechtěla na to myslet. Došla pomalu k rybníku a posadila se na schody. Zamyšleně se dívala na odlesk slunce na posledních zbytcích ledu. Záře ji oslňovala.
Vždyť vlastně o nic nejde. Cítila se ublížená, protože o něm mluvila jen jako o příteli, nikoli o snoubenci. A taky měla strach. Strach, že se odstěhuje za ním a už se nikdy neuvidí. Nic ji tady nedrží, nemá tu rodinu, jen práci a přátele. A práce, často mluvila o tom, že chce skončit. Celý ten šok byl vlastně jen strach ze ztráty. Ještě je ale čas. Je brzo o něčem takovém uvažovat. Jenom se tím týrala. Vyžívala se v tom. Opřela se o lokty a nastavila tvář prvním paprskům jarního slunce. Příjemně hřály na tváři, pomalu se v ní rozléval příjemný pocit.
Za chvíli přistihla jednu myšlenku, jak se jí pomalu vkrádá do hlavy. Nevěsta, ženich. Chtěla vidět, jak bude vypadat nevěsta. Šance, že by se svatba konala v jejím městě, byla mizivá, vždyť oba mají příbuzné na druhé straně republiky. Ale aspoň fotky. Nevěsty a ženicha, šťastných novomanželů. Usmála se. Přála jim to. Chtěla by být u toho. Stát v kostele, poslouchat faráře a tiše hrající varhany, slzy radosti by jí pomalu stékaly po tvářích. Zahnala tu představu. Na takové představy je brzo. Kdo ví, co bude.
Ano, s tím slovem umřely všechny naděje. Naděje na "co kdyby", naděje, které stejně nechtěla, aby se staly. Ale pořád díky nim měla svoje představy a sny, které teď už byly pasé. Jenže na druhou stranu, nic přece skončit nemusí. Může se vdát. Může odjet stovky kilometrů daleko. Ale pořád je tu ta technika. A sny. Když už nemáš žádnou naději, vymysli si ji. To byla jedna z prvních věcí, která jí přišla na mysl, když se ten domeček z karet rozsypal. Přišlo jí to nemožné, jako největší lež. Blbost. Ale teď, teď když už vychladla, už jí to nepřijde jako taková blbost. Jasně, že si může naději vymyslet. Bez naděje totiž nejde žít.
Už si ani nenadávala, že byla zvědavá. Svést to na osud. Dozvěděla se to, když byla sama, ve svém pokoji. Jak by asi reagovala, když by jí to pak řekla přímo ona? Naprázdno by otevřela pusu, několikrát, a pak ze sebe vyplodila jakési gratulace? Alespoň měla čas si to srovnat.
O nic nejde. Je to jen slovo.
Na rybník se pomalu začalo snášet šero. Jenny se zvedla a zamířila zpátky. Už na to nebude myslet, odhodila všechny myšlenky do rybníka, utopila je.
A co zásnubní prstýnek?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Terezka Terezka | Web | 23. března 2010 v 8:18 | Reagovat

Hej... wow... :-) ty jsi hodně přemýšlivý člověk, že? :-) Čte se tvoje psaní hezky...

2 Terezka Terezka | Web | 23. března 2010 v 22:17 | Reagovat

A to je právě nádherný... hrozně dobře se mi od tebe čte, vnáší mě to do děje :) fakt super

3 Terezka Terezka | Web | 23. března 2010 v 22:42 | Reagovat

moc se těším na další příběhy :)

4 Minnie Minnie | Web | 24. března 2010 v 20:49 | Reagovat

Opět pěkně napsané...ale svatba?!..Fuj! Nemám ráda svatby :D:D

5 Christina Christina | Web | 9. dubna 2010 v 19:22 | Reagovat

pěkně napsané také ppíšu a fotka senzační

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama