Mám tě ráda nebo něco víc?

13. března 2010 v 21:24 | Říjnová |  Jenny,holka bláznivá
Tohle vzniklo tak nějak spontánně a přitom promyšleně...

Odhodlaně vyšla na lesní cestu. V uších jí duněla sluchátka, z očí jí kanuly slzy. Slzy zmatku. Srdce jí bušilo nervozitou, strachem. Ale také odhodláním. Už měla dost toho všeho lhaní a předstírání. Lhala sama sobě, předstírala. Byla rozhodnutá ujasnit si myšlenky. Vířily jí v hlavě a dělaly zmatek. Nepořádek. Už nevěděla, kde je nahoře a kde dole. Kde je pravda, kde je sen.
Došla k rybníku vedle lesa a sedla si na schody. V létě tady sedávali rybáři a rozjímali. Teď tady seděla ona. V uších jí zněla slova jedné písničky - Nevím, kde bych měla hledat, jakou cestou bych měla jít. Proč nemůžu zapomenout, přece to musí jít. Horká slza jí stékala po tváři. Nesetřela ji. Měla ten pocit ráda. Horká slza je příjemná, něžně hladí jako ruka, která schází. A další.
Asi je na čase položit si nejtěžší otázku. Co cítím? Zahleděla se do dálky, přes rybník, na lesy a louky, které se rozkládaly v dálce. Měla ji ráda. Jenom ráda? Nebo víc než ráda? Jestliže víc než mít rád je milovat, milovala ji? Ale co znamená milovat? Je to víc než mít rád? Říká se to. Ale je to tak opravdu? Nebo to tak lidé prostě vnímají, protože to tak prostě je a nikdo s tím nic neudělá?
Zbavila se té zoufalé touhy ji každý den alespoň zahlédnout, té touhy alespoň pozdravit, usmát se. Přestala být fanatik, posedlá.
Tak dlouho si snila své sny, až občas nevěděla, co je skutečnost a motala se do svých snů, lží, hrůzných fantazií.
Zvládala to. Bylo stále těžší si ty sny přivolat.



Byly jinačí. Měly jiný charakter. Stačilo být. Mluvit. Smát se. Dotýkat se. Zarazila se. Patří tam to poslední taky? Je to jako hra, vyberte, které slovo do řady logicky nepatří. Uteklo jí z podvědomí.
Jestliže si teda přestala snít své sny, zbavila se touhy po fyzickém kontaktu, co teda chtěla? Pořád toužila po nějaké zprávě. Obyčejné zprávě. Nadskočila při každém zazvonění mobilu. Když se tam náhodou objevil obrázek, který už měla natrvalo spojený s ní, radostí jí poskočilo srdíčko. Usmívala se na displej.
Snažila se číst řeč těla. Dlouhý pohled do očí během vypravování něčeho nepodstatného velké skupině lidí. A ona se dívala zrovna na ni! Hluboko do očí. Pokaždé se jí z toho rozbušilo srdce, měla pocit, že se nemůže nadechnout. Nevydržela to. Vždycky uhnula. Srdce jí div nevyletělo z drobného tělíčka, ale zářila. A to mrknutí! Když něco povídala a mrkla! Srdíčko zase poskočilo. Jako by trénovalo ve skoku z místa.
Ale nedělá ona tohle každému? Nedívá se náhodou takhle na většinu? Upřeným pohledem. Občas mrkne na spoustu lidí. Srdíčko je pak přišpendleno kolíkem žárlivosti. Skok o tyči. Kdo to neumí, nemá to dělat.
Touha po uznání, ukázat radost, bolest, vztek. Snažit se. O co?
Tolik toužila po pohlazení. Po objetí. Kohokoliv.
Už to trvá dlouho. Uteklo hodně vody v řece. Řeka byla občas hodně rozbouřená, radostně skákala přes kameny, stejně jako se snažila ve vzteku strhnout všechno, co jí přišlo do cesty. Plynula tiše a pokorně, smířená s osudem.
Bylo to pobláznění. Nic nehoří tak divokým plamenem. Tak spalujícím a přitom chladným. Vášnivým a přesto nedostupným. Vzdáleným a přesto bylo cítit teplo. Jiskry lítaly okolo. Vítr oheň rozdmýchal.
Pak přišel podzim, s ním vichřice. Oheň to nevydržel, uhasl. Doutná. Občas zahoří jasným plamenem. Skoro to vypadá jako z posledních sil. Po nějaké době se opět uloží k odpočinku, aby mohl nabrat síly na další náhodné vzplanutí.
Začalo se stmívat. Zvedla hlavu k obloze. Stahovaly se černé mraky. Spadla první kapka, dopadla jí na tvář. Nezvedla se a nespěchala domů. Zůstala sedět a pozorovala hladinu rybníka.
Co uhasí jiskru? Jiskru vztahu? Je to chvíle, bod zlomu, kdy by se měl vztah posunout dál. Když stojí na rozcestí. Když se rozhoduje o osudu. Osud jim nepřál. Třeba by obě chtěly. A možná opravdu chtěly. Okolnosti byly jiné. Vztah zamrzl a mráz ohni neprospívá. Byly to důvěrnosti, svěřování. Paradoxně. Takovéhle věci by přece měly vztahu prospět! Když někomu svěřujete své problémy a pocity, nemělo by to vztah posílit?
Horké slzy vystřídaly studené dešťové kapky. Příjemně chladily její rozpálený obličej.
Měly. Měly by ho posílit. A taky že posílily. Jen trochu jiným směrem. Posílilo to důvěru. A změnilo vnímání jedna druhé.
Na hladinu padala jedna kapka za druhu a tvořily kruhy. Bylo to jako nepřetržité proudy vody. I nebe se potřebuje vyplakat.
Ještě je čas. Nikdy není nic ztraceno. Tam někde v dáli je naděje. Nevidí ji, ale cítí. Protože jestli doufá, pořád je naděje.
Jenny se najednou prudce zvedla, odhodila vlasy z obličeje a vykročila k domovu. Měla jasno. Ano, měla ji ráda. Víc než to. Ale nemilovala ji. Snad. A všechny ty zmatky k tomu patří a nezmění to jedno večerní sezení u rybníka.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Motajika Motajika | Web | 9. srpna 2010 v 21:52 | Reagovat

Páni.. Tak tohle bude zajímavé.. Tak trochu mám pocit jako bys to psala o mě.. no jdu hned na další část :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama