Z deníku anorektičky

28. února 2010 v 0:30 | Říjnová |  Ke kávě, k pivu, k panáku. Prostě delší čtení
Nepřemýšlejte nad tím, jak tato část příběhu vznikla. Nemá to cenu. Nechte si své domněnky. Dávají vám možnost domýšlet se, přemýšlet o příběhu a upravovat si ho ke své touze a spokojenosti...

------

Co myslíš, měla bych si pokládat otázku proč ne nebo proč jo? Možná spíš proč jo. Vždyť to je přece jedno,jestli sním o kousek víc nebo míň ne? Lepší je vždycky sníst míň. Pak nejsem přežraná,nafouknutá jaká balon nebo dokonce ještě víc. A není mi pak špatně. A rozhodně je lepší mít trochu hlad než tohle všechno. Nechci se přecpávat! Vždyť je to k ničemu. Jediný, co bych z toho měla, by bylo to, že by mi bylo špatně a přibrala bych. A to nechci. Nebo jo? Před rokem a půl jsem chtěla trochu přibrat, abych nebyla jak vychrtlina. Ale teď? Ani za nic! Proč bych to chtěla?! Je to k ničemu. Vypadala bych jako koule! Oblečení by mi bylo malý. Že mi je všechno (skoro!) větší nevadí, to se líp upraví.

Víš co jsem si dneska ráno uvědomila? Nevíš viď. Tak ti to teda povím. Ať se ti to líbí nebo ne. K snídani jsme měli švestkovou buchtu. Jeden kousek byl vždycky velký tak asi na 4 půlky švestek. Takový čtverec. Teď jsme ale měli menší kousky. Jenom 2 půlky. Snědla jsem jeden kousek a byla jsem plná! "No vidíš, nemusíš se přecpávat, aby ses nasytila!" Jo jenže… Jo fajn! Jsem radši když toho nemusím sníst moc. Lepší míň. Ale neměla bych poslouchat hlas… Hlas čeho? Anorexie? Bulimie? Záchvatovýho přejídání? Pfff! Hm. Teď anorexie. Ale vždyť je to jedno. Anorektička nejsem. A nikdy nebudu.

Proč taky. Jednou, bylo to asi v červnu, jsem si pod lavicí četla knížku. V pracovkách. Jmenovala se Mentální anorexie. A učitel mi jí zabavil. Nejsem si jistá, jestli sem byla ráda nebo ne. Podíval se na mě a řekl mi: "To ty nikdy nebudeš." Hmm. Možná mě to trochu zklamalo. Nevím,občas si připadám jak nějakej psychopat. Chci bejt něčím zajímavá. Hodněkrát jsem o tom přemýšlela. Aby se někomu něco stalo a já mu zachránila život. Nebo být prostě ta, co mu pomůže. Nebo ať někdo zachrání mě. Anorexie, bulimie. O záchvatovým přejídání nikdo neví.
Potřebuju psychiatra. Prostě nejsem normální. Ale kdo dneska je že? Nikdo tak vidíš.
Ale zpátky. Nejsem anorektička, víš jak to? Jím. A nebojím se každýho deka, co přiberu. Jasně, nelíbí se mi to. A co? Komu se líbí když přibere? Nikomu tak vidíš. A nejím jenom zeleninu. Jím všechno. Skoro. A ty bonbóny by žádná anorektička nikdy nesnědla!občas mě to prostě popadne a sním dost sladkostí.to není žádnej záchvat. Občas se to stane každýmu ne? Taky dostaneš neovladatelnou chuť na cokoliv. Ve škole to řešim pitím. Takže když se hodně nudím nebo mám na něco chuť, piju. Když ne, zjistím třeba až třetí hodinu, že sem ještě nepila.
Jednou, to bylo v únoru,nebo tak nějak,když sem zase počítala matiku, sem snědla bonbón. A pak - šla jsem dělat sedy lehy! Hodně jsem cvičila. Spíš posilovala na břicho. A proč? Abych byla "hezká"ne? Chmm! Mám v hlavě dva hlasy. Jeden patří PPP a druhej "má rozum". Vždycky slyšim ten špatnej a pak někdy ten chytrej. Stejně poslouchám spíš ten první. Proč taky ne? Tak se jmenuje "špatnej hlas" a co? To nic neznamená. Jíst si budu jak CHCI JÁ a ne podle ostatních! Nepochopí, že když už nemůžu tak nemůžu a když nechci tak nechci. NIKDO mě nebude nutit do něčeho co nechci! MNĚ! přece nic nehrozí ne? "Hmm to určitě! To si jenom myslíš! Myslíš že seš nějaká výjimka? Zrovna ty?" ne, nemyslim. Ale proč bych taky zrovna JÁ! měla onemocnět? To mi vysvětli! A že mám třeba nějaký příznaky? To neva! Nemusí to spolu souviset ne? "Ale stejně víš že souvisí!" sem hubená. To je víc lidí. A není to se mnou tak hrozný ne? Takhle. Já vim, že sem hubená. Ale taky vím, že mám občas nechutně nafouklý břicho. Padaj mi vlasy, někdy je mi špatně (komu ne?),jím málo (říkaj ostatní) a slabost? Hlava se mi občas zatočila i předtím tak co. A že nevydržim v klidu stát 20 minut? Mám moc energie. "a pro všechno vysvětlení." No a? nějakej důvod to má ne? U mě by se mohla střídat anorexie se záchvatovým přejídáním. Když se "přežeru" (podle mě), tak nejdu zvracet, ale maximálně si řeknu že příště toho sním míň a udělám si sedy-lehy. Že by mě to taky chtělo dostat? Tak ať! Klidně! "tady jsem! Pojď si pro mě!" třeba někdy příde. Nebo radši ne. Nevím co chci. Na to sem vlastně zapomněla. Neumím se rozhodnout. V ničem. Ať mi dáš cokoliv vybrat, nebudu vědět. No a. třeba za mě někdo rozhodne. Vím co nechci, ale co chci… Nehrozí. Ňák sem se rozepsala. Možná bych měla jít spát. Je tři čtvrtě na jedenáct. Ale co. Ráno vstanu a … A co? A nic. Hmm. Už jsem vyčerpala své myšlenky. Aspoň myslím. Tak teda asi čau. A měj se.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama