Opravdu splněno? - Kritika knížky

26. února 2010 v 17:10 | Říjnová |  Ke kávě, k pivu, k panáku. Prostě delší čtení
Už je to delší dobu, co jsme měli za úkol napsat kritiku knížky. Vybrala jsem si těžkou nížku,ne jenom kvůli samotné knížce, ale taky kvůlli tomu, že tuhle trilogii četla i ta učitelka. Nevěděla jsem,jestli už začala i ten třetí díl, tak jsem se snažila nic moc neprozradit. Nebyla jsme si ale úplně jistá,že to chci psát. Pak mě najednou chytla můza, o půlnoci, a asi hodinu jsem psala, dokud jsem nebyla spokojená,pořád to upravovala a přepisovala. Pak jsem to dala přečíst mamce. Její reace byla něco jako:"Hmm..." To znamená hodně dobrý. Čím lepší, tím míň slov. Ale pak jsem to z ní dostala. Holkám klesla čelist a mně to připadalo čím dál obyčejnější. Odevzdala jsem opět před termínem a s napětím čekala, až to učitelka opraví. Dostala jsem jedničku, velmi pěkné. Třetí díl jsem nakonec učitelce půjčovala. Jednou jsme se bavily o tom, kdy mi ho vrátí,protože už do školy nejdu a tehdy mi řekla,že se jí ta moje kritika moc líbila a moc jí pomohla se v tý knížce zorientovat, že jinak by jí dlouho trvalo to pochopit a že už chápe, proč se mi to tolik nelíbilo. Potěšilo mě to:) Tak si to přečtěte a třeba mě potěšte taky:) Ach ta ješitnost;)
--------------------

Na třetí, poslední díl trilogie knih Třetího přání s názvem Splněno, jsem se těšila a zároveň se ho trochu obávala. Je to pokračování knih Třetí přání a Třetí přání: Zbytek příběhu (skoro). Už od poloviny prvního dílu se čtenář těší, až se prokouše na konec toho třetího. Ne snad, že by se nemohl dočkat konce z důvodu nudy a nezajímavosti příběhu. Právě naopak. Hoří zvědavostí, jak že to všechno dopadne. Spisovatel Robert Fulghum dokáže čtenáře okamžitě připoutat k příběhu, až se zdá, že mu kniha přirostla k rukám. Píše čtivě, vtipně a hlavně máte chvílemi pocit, jako by psal o vás, jako by někde na těch nejtajnějších místech vyhrabal vaše tři přání a prostřednictvím knihy je plnil. Až najednou - konec.

V euforii dobrého rozvíjení příběhu dojdete na konec druhého dílu, kde autor na jedné jediné stránce zabíjí jednu z hlavních postav, právě tu, kterou jste si oblíbili pro její spontánnost, odvahu, originalitu a sílu osobnosti. Dočtete poslední větu a jako opaření zíráte na poslední slovo na stránce. Cože to ten Fulghum udělal? To přece nemůže myslet vážně! Okamžitě berete do rukou třetí, poslední díl tohoto atraktivního příběhu, protože se potřebujete dozvědět, jak to všechno může pokračovat, když je tam o hlavní postavu méně. Po chvilce zíráte jako opaření po druhé. Ocitáte se někde jinde, někdy jindy a hlavně s někým jiným. Zmizely všechny postavy z vašeho příběhu. Už nežijete jejich život. Najednou žijete život spisovatele, který napsal předešlé dva díly, ovšem tento spisovatel se nijak neshoduje s osobou Roberta Fulghuma.
Najednou mi příběh připadá trochu zmatený. Chvíli trvá, než se dostanete do obrazu. Pak už vše pochopíte snadno. Nesplnitelné se stává skutečným. První dva díly jsou fikce, poslední je realita. Samozřejmě knižní. Celé dva díly si přejete, abyste mohli prožít něco takového, abyste někde na světě našli svého Svědka. Vlastně je to přání spisovatele, vy se s ním pouze ztotožňujete. On ho najednou má. Svědek za ním sám přijde. Na vás nikdo nebere ohled. Nebere na vás ohled v tom smyslu, že vy zůstáváte sami. Ale dostanete něco jiného. Vysvětlení. Alespoň to si zasloužíte. Proč v druhém díle musela ona postava zemřít? Bylo to náhlé rozhodnutí, zkrat a pak už to prostě nešlo přepsat, nebo to měl spisovatel celé promyšlené dopředu? Proč se pak spolu se Svědkyní snaží postavu znovu oživit, nenechat odejít jejího ducha, její hravost, spontánnost a chuť do života? Třetí díl knihy mi připadá jako zoufalé udržování při životě něčeho, co jsme vlastní vinou ztratili a co se na poslední chvíli snažíme ještě zachytit. Nechceme dovolit, aby to najednou zmizelo, nebylo, aby byl konec. Něco jsme vlastní vinou zkazili, proto děláme všechno možné, aby se to ještě dalo změnit. V životě to ale tak nefunguje. A většinou ani v knížkách ne, i tam se to zdá trochu křečovité. Ale ať už s oživováním postav nesouhlasíte sebevíc, dočtete to. Je to totiž jako hádanka. Většina věcí není řečena jasně, Fulghum píše tak trochu mezi řádky, ale s prvními stránkami vám zároveň poskytuje návod, jak mezi nimi číst. K pochopení někdy stačí, když si pustíte doprovodné CD s hudbou, která dokresluje situace popsané v knize. Když přečtete poslední slovo posledního dílu, máte pocit, jako by zároveň skončilo něco ve vás. Není se čemu divit. Knihy jsou poměrně tlusté, proto trvá několik týdnů, ba dokonce měsíců, než se knihou prokoušete, a tak ten knižní život žijete docela dlouho.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 An!tta An!tta | Web | 27. února 2010 v 14:20 | Reagovat

Paul zahlédl v zrdcadle odraz černého upírského auta Vampires' Cage, ovšem ostatní kolemjdoucí ho nevidí - jeví se jim jako obyčejné bílé auto, kde místo upíra, který saje krev sedí muž a pije červený nápoj, takže nikdo nic nepozná :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama